Ze sítě Železnic Slovenské republiky (včetně mnoha tratí nyní již bez pravidelné osobní dopravy) mi zbýval projet úsek Čierna nad Tisou – Čop. Tak jsem si řekl, proč to rovnou nespojit s výletem na Ukrajinu! Mezi hlavní cíle mé cesty patřilo projetí Užockého průsmyku, návštěva měst Lvov a Kyjev, a několik dní koupání v Azovském moři.

Na stránkách Ukrajinských železnic (www.uz.gov.ua) jsem asi měsíc před cestou začal zkoumat jízdní řády, ceny a možnosti spojení. Dálkové vlaky na Ukrajině jezdí velmi vytížené a je více než vhodné si jízdenku zajistit s předstihem. Lze ji bez problému zaplatit platební kartou přes internet a poté vytištěnou ukázat průvodci ve vlaku (pokud na ní není uvedeno, že je nutno ji v některé pokladně vyměnit za tištěnou jízdenku). Takto jsem si opatřil jízdenky včetně lůžka. Lze přitom vybírat ze 3 kategorií lůžkových vozů: a to velkoprostorového, kde jsou 2 lůžka nad sebou kolmo k uličce vozu a 1 lůžko vodorovně, dále oddílového se 4 lůžky, anebo vozu 1. třídu, kdy se v oddíle nacházejí jen 2 lůžka. V rámci nákupu lůžka je nutno zaškrtnout požadavek na povlečení a případně i na čaj (ten lze však kdykoli, stejně jako kávu, za 6 hřiven dokoupit při cestě). Vybrat si lze konkrétní lůžko v konkrétním voze. Ovšem jaký druh vozu bude ve vlaku řazen, předem zjistit nelze. Může jít o starší „stodolu“, tj. neklimatizovaný vůz z dob hlubokého socialismu, nebo o různé modernizace, ale i novostavby s klimatizací a moderním interiérem.
Jízdenky na dálkové vlaky jsem měl zakoupené a tak nic nebránilo vyrazit. Nočním vlakem jsem dojel do Košic a odtud pokračoval osobním vlakem do Čierne nad Tisou. V hale doporučuji si prohlédnout dobovou výzdobu a pak se přesunout do vlaku směr Čop. Ten je řazen z jednoho osobního vozu Bt a dvou lůžkových vozů (kurzy Praha – Kyjev a Bratislava – Kyjev) a táhne jej lokomotiva řady 163. Těsně před hranicí vlak zastaví a proběhne pasová prohlídka slovenské strany. Zhruba po 30 minutách se vlak vydá na cestu do Čopu, kde je nutno po výstupu projít halou, kde proběhne odbavení ukrajinskými pohraničníky. Posouvám si čas o jednu hodinu napřed a pořizuji jízdenku do Užhorodu, kam cesta trvá něco přes 20 minut. Dobu před příjezdem vlaku věnuji prohlídce nádraží a okolí a zjišťuji, že stanice je uzpůsobena pro oba rozchody, takže se tu lze setkat s různými lokomotivami a vozy.
Po příjezdu do Užhorodu, kde je nově opravené nádraží, se vydávám kolem autobusového nádraží se spoustou „maršrutek“ (malých autobusů) do města, kde jsem měl zamluveno ubytování. Stará část města s mostem přes řeku Už, spoustou kaváren a restaurací, je poměrně pěkná, byť řada budov by zasloužila opravu. Zjišťuji, že ceny jídel a nápojů jsou tu asi o 1/3 až 1/2 nižší, než u nás, což mě těší.

Další den mě čeká cesta Užockým průsmykem do Lvova. Na nádraží si proto chci zakoupit jízdenku na osobní vlak do Lvova, ale jsem odkázán do jiné pokladny v jiné budově. Jak jsem později zjistil, oddělení dálkové a regionální dopravy na Ukrajině je značné. Regionální doprava má ve větších městech svoji vlastní budovu s vlastními pokladnami a samozřejmě i vlastním prodejním systémem. Rozhodně tak není možné koupit jednu jízdenku na více vlaků, a to ani v rámci regionální dopravy. Kupuji si proto jízdenku do přestupní stanice Sjanky, která se nachází na vrcholu Užockého průsmyku. Nastupuji do značně „jeté“ elektrické jednotky s dřevěnými lavicemi, prorezlými rámy a zašlými okny. Ta je však velmi silně obsazena pestrou směsicí cestujících. V průběhu jízdy krásnou krajinou Karpat, kdy stoupáme podél řeky Už rychlostí mezi 30 až 50 km/h, probíhá ve vlaku čilá konverzace cestujících, neustále někdo prochází a nabízí nejrůznější nápoje, pochutiny či jiné „užitečné“ věci. Samozřejmostí je kouření na představcích u dveří a popíjení alkoholu. Kontrola a prodej jízdních dokladů probíhají spíše náhodně a mnohdy se platí jen „podáním ruky“, či vřelým pozdravením. Jízdné je však v podstatě symbolické a vychází v přepočtu na cca 20 – 30 haléřů na 1 km. Při cestě do Užockého průsmyku projíždíme mnoha tunely a po mnoha mostech. Bezesporu zajímavé je, že každý tunel a každý větší most je hlídán vojákem se zbraní.
Po třech hodinách jsme v Sjankách poblíž hranice s Polskem. Zde přestupuji do o něco modernější elektrické jednotky, ve které strávím další 4,5 h na cestě do Lvova. Jízdenku opět kupuji u průvodčího a zjišťuji, že celá cesta z Užhorodu do Lvova mě stojí jen 44 hřiven (1 hřivna je necelá 1 Kč). Když vlak sjede z Karpat, začíná rovinatá a poměrně nezáživná krajina tvořená rozlehlými lány polí, lesů a občasným osídlením.
Ve Lvově přijíždíme na „příměstské nádraží“, které je opět zcela odděleno od „dálkového“ nádraží. To je mimochodem svým zastřešením dvěma oblouky nad nástupišti hodně podobné pražskému hlavnímu nádraží. Opět se vydávám najít ubytování, abych následně vyrazil na prohlídku města. Z dopravního hlediska je ve městě zajímavý provoz tramvají a trolejbusů, z nichž mnohé byly vyrobeny ještě v Československu. Velmi hezké staré město je zapsané na seznamu UNESCO.
Druhý den v poledne začíná má další cesta na jihovýchod Ukrajiny. V postarším, ale čistém lůžkovém voze strávím přes 19 hodin za cenu 913 hřiven, abych se ráno probudil v Záporoží. Zjišťuji, že po hlavních tratích jezdí vlaky rychlostí mezi 100 až 120 km/h, v některých úsecích asi i rychleji. Zajímavostí je, že do stanic, v nichž vlak zastavuje, se vždy vjíždí nízkou rychlostí, takže uplyne několik minut od projetí kolem vjezdového návěstidla do úplného zastavení vlaku. Náš vlak má asi 15 vozů, stejně jako většina dálkových vlaků na Ukrajině, kde není výjimkou ani 20vozová souprava. Během jízdy v lůžkovém voze lze využít samovaru a horkou vodou si zalít vlastní kávu, čaj či třeba rozpustnou polévku.
Přesně dle jízdního řádu vystupuji ráno v Záporoží. Našel jsem budovu „příměstské železnice“, kde jsem zakoupil jízdenku na osobní vlak do Melitopolu, v němž jsem strávil 3,5 hodiny. Cesta vede dlouhou dobu podél rozlehlého jezera na řece Dněpr. Po příjezdu do Melitopolu jsou cestujícím ihned nabízeny služby maršrutek a taxikářů. Nastupuji do minibusu a za 50 hřiven se přesouvám na pobřeží Azovského moře, do Kyrylivky.
Několik slunných dnů u moře uteklo a mě čeká zpáteční cesta do Česka. Tu zahajuji přesunem maršrutkou do Melitopolu, kde nastupuji do lůžkového vlaku do Kyjeva. Tentokrát mě čeká 11hodinová cesta v modernizovaném a klimatizovaném lůžkovém voze s oddíly pro 4 cestující. Za celou cestu jsem zaplatil 603 hřiven. Na rozdíl od našich zvyklostí se při prodeji lůžek neřeší pohlaví cestujících, a tak v oddíle cestuji se dvěma ženami a jedním mužem.
Ráno mě už vítá rušný Kyjev. Nejprve si fotím několik vlaků. Projít po nástupišti z jednoho konce na druhý zabere určitý čas, protože soupravy měří až půl kilometru, neboť obvykle mají mezi 15 a 20 vozy. Nádražních budov je zde opět více. Jedna starší ale pěkné udržovaná pro dálkovou dopravu, vedle ní budova pro příměstskou dopravu a na opačné straně kolejiště pak nová moderní budova pro dálkovou dopravu. Obě budovy spojuje široká nadzemní pasáž nad nástupišti. Celý den trávím prohlídkou zajímavého a hezkého města s mnoha kostely, bulváry a náměstími. V odpoledních hodinách se věnuji zdejším dopravním zajímavostem. Mezi ty bezesporu patří metro. Jízdné je symbolické a to 4 hřivny, které se platí při vstupu do metra a lze za ně cestovat až do opuštění přepravního prostoru. Dvě trasy jsou vedeny po mostě přes širokou řeku Dněpr, přičemž jedna z tras pokračuje dále nad zemí až na sídliště. Vlaky jsou v drtivé většině tvořeny nám dobře známými sovětskými soupravami, které jezdily v pražském podzemí do konce 90. let. Zajímavá je i velmi rozhlehlá síť trolejbusů a tramvají (lze se zde setkat s mnoha tramvajemi T3), v nichž se opět platí jízdné u průvodčího ve voze.
Přes noc mě čeká další přesun a to až do Užhorodu. Zcela zaplněný vlak vyjíždí načas (zpoždění jsem na Ukrajině prakticky nezaznamenal, s výjimkou vlaku z Polska). Uprostřed noci z našeho čtyřdílného lůžkového oddílu vystupuje cestující, aby jej vzápětí vystřídal jiný. Vlaky zkrátka jezdí využité téměř na 100 % své kapacity po většinu trasy. V dopoledních hodinách opouštíme roviny a čeká nás překonání karpatského hřebene. Podobně jako trať Užockým průsmykem, i tato je velmi zajímavá, neboť vede krásnou a nedotčenou krajinou. Vedle současného jednokolejného vrcholového tunelu se buduje další dvoukolejný, aby se odstranilo úzké hrdlo jinak dvoukolejné trati. Ta je silně využita nejen osobní, ale zejména nákladní dopravou. Okolo poledne přijíždíme do Čopu a nakonec po 16 hodinách jízdy vystupuji opět v Užhorodu. Cesta z Kyjeva až sem v lůžku tentokrát stála pouhých 365 hřiven. Nyní mě už čeká jen cesta autobusem přes přechod Velké Nemecké, kde jsme podrobeni důkladné prohlídce (celkový pobyt na přechodu činil asi 1,5 h), do Michaloviec a odtud pak vlakem do Košic a přes noc zpět do Česka.
Celá cesta byla velmi zajímavá. Bylo možno vidět, jak funguje železnice jinde, o to dost rozdílně, než jsme zvyklí ve střední či západní Evropě. Jak plyne z článku, ceny jízdného jsou na naše poměry velmi nízké a železniční doprava je na Ukrajině hodně využívána. Při plánování cesty je proto lepší jízdenky s lůžky kupovat alespoň měsíc před cestou. Návštěvu Ukrajiny všem doporučuji, ani z bezpečnostního hlediska se není čeho bát (pokud nepojedete do oblastí na východě země).

Martin Hájek