Čtenáře rubriky Cestujeme s Obzorem zvu na další netradiční vycházku. Tentokrát navštívíme Kožlany a trať 162 Rakovník - Kralovice (Mladotice), která byla uvedena do provozu v roce 1899. Vystoupíme v dopravně D3 Čistá, kde v současné době končí většina vlaků, pouze jeden odpolední pár pokračuje do Kožlan a Kralovic u Rakovníka. O víkendu jedou do Kožlan a Kralovic dokonce tři páry vlaků. Manipulační vlak jezdí v relaci Rakovník - Mladotice v úterý a ve čtvrtek, ale když není zátěž (nakládka dřeva v Kralovicích), je samozřejmě odříkán. To mi hlásil již výpravčí v Rakovníce 6. 2.: „Do Kralovic pojede manipulák tento čtvrtek, většinou to vozí kamiony!“ Jak jinak, odpovídám smutnou ironií.

Ještě před odjezdem vlaku 17706 v 9.02 hodin jdu do rakovnické nádražní restaurace na tureckou kávu a pivo (Bakalář) na cestu. První zastávkou vlaku je dopravna D3 Lubná, která nově leží v pásmu 7 PID, to je vidět i na zvýšené frekvenci - integrace nese své plody. V 9.30 h vlak zastavuje v konečné dopravně Čistá, patrová budova není udržována a je neobydlena.

Kdy budovu konečně SŽDC opraví, pronajme či prodá obci? Doufejme, že nedojde k demolici. Pokračuji podél tratě až ke Strachovickému mostu, což je impozantní stavba pražské strojírny Ruston z roku 1898 (strojírna byla v Karlíně zrušena v roce 2002 a zbořena, zbytek výroby kolejových křižovatek atd. byl přenesen do Vinoře). Podejdu most kolem Javornického potoka, kolem bývalé valchy, kde je nyní nový lesnický srub myslivců ze Strachovic. Údolí potoka je lemováno skalami, před chatovou osadou odbočuji vpravo a po lesní silničce městským lesem Kožlan přicházím k historickému židovskému hřbitovu na Šibeničním vrchu (původní popravčí místo), z cesty je špatně viditelný - leží u rozcestí modré značky vpravo.

Jedná se o kulturní památku, na hřbitově v domečku je rituální pec a obětní stůl. Židé byli vyhnáni z Kožlan v roce 1715, poté zde byli pohřbíváni z Kůzové, ale i z Vysoké Libyně. A to již přicházím do Kožlan ulicí „Na výfuku“. Hlavní cíl cesty je návštěva muzea prezidenta Dr. Eduarda Beneše (1884-1948), který se v Kožlanech narodil a chodil zde do základní školy. Do muzea přináším knihu od spisovatele Jiřího Gruši (1936-2011) „Beneš jako Rakušan“, knihu mi věnoval jeho syn Václav. Muzeum se nachází vedle kostela sv. Vavřince, původně gotického, v současné budově muzea byla do roku 1912 škola. Kostel sv. Vavřince je otevřen pouze během mší, vždy v pátek v 16 hodin. Fara je léta neobsazena a kostel je administrován ex-curendo z Kralovic. Muzeum je otevřeno celoročně mimo pondělí. Kožlany ještě dosud žijí doznívajícím kultem prezidenta Beneše, na náměstí je jeho socha z roku 2008, kterou odhalil prezident Klaus, v prodejně tradiční kožlanské keramiky u továrny Keramo, je k mání keramická soška Beneše, ale i půlitry na pivo atd. Jediná restaurace, co vaří jedno denní jídlo, je nová restaurace Křižovatka, leží na cestě k nádraží. Ale pozor, ať vám neujede ve všední dny poslední vlak ve 14.14 h. Ano, správně Kožlany leží na výspě Plzeňského kraji, který láskou k železnici neoplývá. Za opravu tratě do Mladotic místní aktivisté bojují, ale kraj je k jejím argumentům léta hluchý. POVED neustále pěje stejnou písničku, jak se obnova nevyplatí, a proto se radši fondy EU na obnovu venkova (ano, oprava lokální tratě je i regenerace venkova) vrátí do bruselského deposita?!

Martin Kubík