V úterý 4. 8. 2015 odpoledne, v cca 13.17 h, se před železniční stanicí Horažďovice předměstí střetl rychlík R 667 Vajgar (Plzeň – Brno), který před vjezdovým návěstidlem do stanice Horažďovice předměstí čekal na průjezd protijedoucího vlaku, s rychlíkem R 668 Rožmberk (Brno - Plzeň).

Rychlík od Plzně měl přijet na kolej, z níž odjížděl vlak od Brna (v Horažďovicích předměstí probíhá výluka). Při odjezdu vlaku Rožmberk došlo s největší pravděpodobností k přehození výhybky pod vlakem, v důsledku čehož zadní podvozek předposledního a celý poslední vůz tohoto vlaku vjely na kolej, kde stál protijedoucí rychlík Vajgar. Při střetu došlo k vykolejení lokomotivy R 667 (jeden podvozek), u R 668 (Rožmberk) byl utržen od vlaku poslední vůz - došlo k jeho částečnému převrácení a k vykolejení oběma podvozky. Dále byl u tohoto vlaku bočně rozpárán předposlední vůz a utržen zadní podvozek, který se zaklínil pod poslední utržený vůz. V rychlíku Vajgar cestoval i nový oblastní inspektor BOZP pro oblast Plzně a Českých Budějovic Jaroslav Leština.

Říká se, že jste cestoval tím vlakem z Plzně, do kterého u Horažďovic předměstí narazil rychlík Rožmberk. Kde konkrétně jste v době srážky seděl?
Seděl jsem ve třetím vagonu rychlíku Vajgar a v momentu, kdy do nás vrazil protijedoucí rychlík Rožmberk, jsme stáli u vjezdového návěstidla železniční stanice Horažďovice předměstí. V podstatě u našeho vlaku byla poškozena jenom lokomotiva (242.208-7), ale rána to byla ukrutná. Ony ty rány byly vlastně dvě: první rána byla do boku předposledního vozu protijedoucího rychlíku, který jsme začali jakoby párat, až se celý vlak třásl. Pak šel zřejmě nárazník od naší lokomotivy do mezery mezi předposledním a posledním vozem rychlíku, který jel do Plzně – a tak jsme utrhli poslední vagon soupravy - a to byla ta druhá rána.

A vy sám, jak jste ze srážky vyvázl? Byl jste také zraněný?
Zraněný jsem nebyl, respektive jsem zjistil, že mám naražené nohy, až když vyprchal adrenalin. Ve chvíli nárazu jsem seděl za stolkem, psal jsem zrovna kontrolní protokol a měl jsem před sebou notebook. Jak mě ten náraz vymrštil, tak jsem nohama narazil do stolku, ale to nic nebylo proti těm ostatním…

A jak dopadli ostatní cestující z vašeho vlaku, byli nějací zranění i tam?
Z našeho vlaku byl zraněný, co já vím, dvanáctiletý kluk, ten krvácel. Jel s babičkou, a co jsem s ní pak ještě mluvil, tak ten kluk bude v pořádku, v pohodě, měl jen nějaké odřeniny. Mnohem více zraněných bylo v protijedoucím vlaku, zejména v předposledním vagonu. Ale abych se vrátil k té srážce.
Pamatuji si, podvědomě, že kolem nás projížděl rychlík a najednou rána, náraz, a pak druhá a najednou všude kolem nás oblaka prachu. Hodil jsem bezmyšlenkovitě na sebe bezpečnostní vestu, ani vlastně nevím proč, prostě jsem měl pocit, že když jdu do kolejí, mám na sobě mít vestu. Vyskočil jsem z vlaku, kouknul jsem doleva, směrem na Plzeň, tam jsem viděl poslední vůz protijedoucího rychlíku - byl na první pohled strašně divný, prostě jinak než to má být. Pak jsem popošel do osy druhé traťové koleje, pohlédl jsem doprava k Horažďovicím, no a tam napůl stál ten utržený vůz, napůl nakloněný, odhadem v úhlu 45 stupňů, a vedle něj naše lokomotiva pomačkaná a vyhozená předním podvozkem z kolejí. Ihned jsem volal přednostovi do Strakonic, pod které Horažďovice předměstí patří, protože jsem se mu byl shodou okolností v minulém týdnu představit a měl jsem na něj uložené telefonní číslo. Kontakt na výpravčího v Horažďovicích předměstí jsem bohužel neměl. Poté jsem volal na vedení ZAP (Zákaznický personál), protože ti tam měli své lidi a díky mně to měli z první ruky…Integrovaný záchranný systém volala vlakvedoucí našeho vlaku a jistě i další.

Člověk je asi v první chvíli v šoku, přesto, pamatujete si, co vás v tu chvíli napadlo?
Že to není možné…, to ticho bylo šílené, dvouminutové, minutové, nemám přehled o čase, možná to všechno bylo kratší, ale mně přišlo, že ani ptáci nezpívají, prostě bylo úplně mrtvo, nikdo nekřičel, prostě nic. Úplně jsem se zděsil. Říkám si: To bude mrtvých, když neslyším žádný křik. Tak jsem samozřejmě běžel k tomu poslednímu vagonu. Zpětně vidím, že bylo štěstí, že v něm necestovalo mnoho lidí. Když jsem tam přicházel, tak proti mně šel zkrvavený vlakvedoucí, který zřejmě v tu chvíli byl v posledním - utrženém voze - z hlavy mu tekla krev. Řekl jsem mu, ať si jde někam sednout, že ho odvedu k ošetření, ale on že ne, že se musí postarat o lidi, i s tímhle zraněním! Zachoval se úplně super, klobouk dolů. Za mnou šla vlakvedoucí od našeho vlaku, která nebyla zraněná, při nárazu vlaku upadla, ale naštěstí neletěla vzduchem daleko, byla však psychicky otřesená. Pak jsem tam ještě zahlédl nějakého chlapa, až posléze jsem zjistil, že to byl strojvedoucí, který z té naší lokomotivy stačil před nárazem vyskočit. Později jsem s ním i mluvil, to už seděl v sanitce na kapačkách.

Počkejte, on vyskočil do pole z té stojící lokomotivy?
Ano. My jsme, jak jsem již řekl, s naším vlakem čekali na rozsvícení vjezdového návěstidla. Pro něj to musel být hrozný pohled – nejdříve vlak na vedlejší koleji a potom vagony přímo proti němu! Když jsem si pak celé to místo prošel a jen tak pro sebe zkontroloval stopy, tak jsem zjistil, že koleje jsou poškozené až v místě střetu - tam byly lehce pořezané pražce a utrhané šrouby. To znamená, že on v podstatě seděl na mašině, proti němu jel rychlík, a jelikož je to v oblouku, tak nejdříve viděl na vedlejší koleji mašinu, pak vagony - jeden vůz, druhý vůz, ten vlak má asi šest vozů, a najednou ten pátý vůz jede po své koleji jen předním podvozkem a tím zadním, alespoň podle mého zjištění - ale určitě to tak bylo, protože tam nebyly žádné stopy poškození na železničním svršku - po té traťové koleji, na níž jsme stáli my. Ten pátý vagon jel jakoby bokem a za sebou táhnul šestý – poslední - vagon, který se po nárazu do lokomotivy utrhnul. Ono je to tam v oblouku, takže ty dva vozy, respektive jeden a půl vozu, se proti němu vynořily až na poslední chvíli - tak vyskočil. Obdivuji jeho pohotovou reakci. Tu hlavní ránu dostalo stanoviště vlevo, strojvedoucí jsou vpravo, takže by ho to asi možná nezabilo, ale určitě by byl hodně pomlácený.

Takže podle vás byly podhozené výhybky mezi první a posledním podvozkem předposledního vozu?
Podle mého soukromého názoru a zkušeností to tak asi bylo, i když nelze vyloučit nějaký jiný vliv. Nejsem vyšetřovatel Drážní inspekce, ani nemám přístup ke všem stopám po nehodě, a ani nejsem oprávněn vynášet nějaké soudy a závěry. I když jsem se původně domníval, a tak to i bylo někde v médiích prezentováno, že to bylo až pod posledním vozem. Ale pak jsem o tom přemýšlel a změnil názor – to bychom pak ten předposlední vůz nepárali jako otvírákem na konzervy.

Vraťme se ještě na samý začátek, kdy jste běžel k poslednímu vagonu a cestou potkal zraněného vlakvedoucího. Podle záběrů v médiích byl ten vagon hodně nakloněný…
To ano, také jsem se neodvažoval pod něj lézt, spíše jsem kontroloval, zda tam ještě někdo není. Mezitím kromě vlakvedoucího už z vagonu začali vylézat i další cestující. Když jsem šel okolo oken - ta okna byla jakoby u země - tak jsem viděl nohy. Prosil jsem pána, kterého jsem tam viděl, aby šel ven, pokud může chodit. Bylo mi odpovězeno: Nemohu, já jsem tady někde ztratil režijku. To mně přišlo v té chvíli, kdy nikdo nevěděl, zda se vůz nepřevrátí, tragikomické, šílené. Pán byl asi v šoku. Ostatně nechtěl bych sedět ve chvíli srážky na jeho místě. Byl to poslední člověk, kterému jsem z posledního vozu pomáhal ven.
Když jsme pak zjistili, že už je vůz už prázdný, spěchal jsem k předposlednímu vozu rychlíku na Plzeň, který mohl být tak o tři sta metrů dál. Stál sice na kolejích, ale tak nějak divně, jakoby na zadku, jestli mi rozumíte. Vlastně na rámu, protože jeho zadní podvozek byl zaklíněný pod tím utrženým posledním vozem. Nahlédl jsem dovnitř a tam to celé bylo zavalené příčkami, zezadu se projít nedalo. Tak jsem nakonec musel jít okolo oken vozu na druhou stranu.

Nejvíce zraněných mělo být právě v předposledním vagonu…
Přesně tak. Jak jsem tak nakukoval do těch kupé, tak v jednom byl nějaký pán a ten na mě volal: Pojďte mi pomoc, tady někdo leží! A skutečně, zpod těch různých příček a sedadel vyčuhovaly ruce a nohy. V ten moment se na cestě poblíž vlaku objevila sanitka a za ní hasiči. Bylo jasné, že hasiči logicky zamíří přednostně k poslednímu převrácenému vagonu, v němž už ale v té době nikdo nebyl a my jsme potřebovali pomoci zde. Navíc jsem se obával, že zavalená osoba může mít poraněnou páteř a laickou manipulací bychom jí mohli ještě více ublížit. Hasiči mají s vyprošťováním lidí zkušenosti a hlavně technické prostředky a holýma rukama ve změti železa a dřeva toho moc nezmůžete. Z tohoto důvodu jsem je běžel navigovat. Při sestupování z železničního náspu jsem se málem přeřízl o drát elektrického ohradníku. Potom, až zpětně, jsem se dozvěděl, že jsme měli štěstí, že ještě před týdnem v té ohradě byli býci…

Slyšel jsem, že provizorní, jakési polní obvaziště, vzniklo přímo na místě nehody ještě před příjezdem záchranářů.
Ano, mezi koncem našeho vlaku (Vajgar) a předposledním vozem rychlíku na Plzeň (Rožmberk) byl stín, kde vzniklo jakési provizorní obvaziště. Dokonce se tam objevil nějaký medik, který cestoval vlakem, a jedna starší paní, která mi podle jednání připadala jako zdravotní sestra, prostě v tom uměla chodit. Doběhlo se na hnací vozidla pro lékárničky a začalo se ošetřovat a obvazovat. Když jsme našli někoho zraněného, tak jsme ho tam odvedli a oni se o něj do příjezdu záchranářů postarali.

Příjezdem záchranných složek integrovaného záchranného systému vaše úloha skončila?
Nikoliv, snažil jsem se dál pomáhat, s policistou jsme ještě jednou prošli celý můj vlak, jestli tam někdo nezůstal, a objevili jsme při tom i nějaké osobní věci, jízdní kola, ty jsem pak cestujícím pomáhal z vlaku vykládat. Pak už to tak nějak všechno šlapalo, jak má: o zraněné se starali profesionální zdravotníci, hasiči pomáhali s vyprošťováním a vynášením raněných z vozu. Až v ten moment si uvědomíte, že toho máte plné zuby. Kromě cestujících jsem se pochopitelně zajímal i o kolegy – železničáře. O vlakvedoucí z našeho vlaku, která byla otřesena, ale pak pomáhala, kde se dalo, o vlakvedoucího z vykolejeného vlaku do Plzně, kterého mezitím odvezla sanitka nebo vrtulník. Někdy v této době mi  volal JUDr. Petr Večeř  z právního oddělení ústředí OSŽ (ESO OSŽ-Ú) a prosil mě, zda bych se nemohl spojit se zaměstnanci, členy OSŽ, ve stanici Horažďovice předměstí, připomenul jim „Desatero při nehodě“  a  požádal je, aby volali „Krizovou linku OSŽ“. Samozřejmě nevěděl, že jsem byl přímým účastníkem nehody. Sehnal jsem si telefonní číslo na výpravčího, sdělil jsem mu, co bylo třeba s prosbou, aby informoval i ostatní členy OSŽ ve své směně. Prostě vám to nedá a to, že vás něco bolí, vám dojde až ve chvíli, kdy záchranný systém naplno funguje a vy jste tam takříkajíc navíc. Ale i pak jsem zůstal u těch cestujících, kteří tam ve stínu háječku čekali na odvoz a ptali se mě na různé věci. Fascinovala mě dívčina, která chtěla vrátit jízdné 12 korun. Vysvětlil jsem ji reklamační podmínky ČD, ale ona to stejně nechápala. Buď byla v šoku, což ji omlouvá, anebo byla chamtivá, což ji neomlouvá.

Když se teď zpětně s odstupem několika dní ohlédnete, co se vám prvně vybaví?
Víte, je to tak trochu paradox. Celých 28 let jsem žil jako výpravčí s obavou, že srazím vlaky a až teď, v novém zaměstnání, jako inspektor BOZP pro oblast Plzně a Českých Budějovic, jsem byl přímým účastníkem nehody. Smekám však před nasazením vlakových čet, obdivoval jsem přístup strojvůdců i vlakvedoucích. Například ten vlakvedoucí od plzeňského rychlíku, ač byl sám zraněný, pomáhal ostatním - mimochodem měl sedm štychů, až dodatečně jsem zjistil, že se napíchnul na řídítka od kola, protože zrovna v ten moment stál někde u kol. On tam vlastně pomáhal do chvíle, než ho zdravotníci doslova „zatkli a odvedli“. I paní vlakvedoucí z mého vlaku si zaslouží pochvalu, i ta lidem pomáhala, informovala je cestou autobusem až do Českých Budějovic, kde se ještě ujala jednoho lehce zraněného německy mluvícího cestujícího. Ve finále, po tom všem, co prožila, ho v Českých Budějovicích odvedla na informace, kde mu zjistila spojení do Lince. Až do úplného konce se starala o naše zákazníky. Velký dík i jí a všem dalším neznámým lidem, kteří po nehodě pomáhali, seč mohli.

Michael Mareš
(snímky Jaroslav Leština a Lidovky.cz)