Nejdůležitější je, aby byli zaměstnanci v dopravě slyšet, aby o nich věděla nejen veřejnost, ale také politici, protože to jsou právě oni, kdo o zaměstnancích v dopravě nakonec rozhoduje, říká Wouter Goedertier, odborník ETF (European Transport Workers Federation) na kampaně.

Uspořádat demonstraci, která se konala ve středu 27. 3. 2019 v Bruselu, muselo být asi hodně náročné, zvlášť když šlo o mezinárodní akci. Co všechno jí předcházelo a co z toho bylo nejtěžší?
Předem bych vám chtěl poděkovat za zájem o naši kampaň za spravedlivou dopravu v Evropě (Fair Transport for Europe!). Samozřejmě jsem velmi rád, že jsem se mohl podílet na přípravách celé kampaně i závěrečné demonstrace v Bruselu. Podle mne je nejdůležitější, aby byli zaměstnanci v dopravě slyšet, aby o nás věděla nejen veřejnost, ale také politici, protože to jsou právě oni, kdo o nás – o zaměstnancích v dopravě - nakonec rozhodují.
Přípravy na demonstraci začaly zhruba před čtyřmi měsíci a nejtěžším úkolem bylo zmobilizovat dostatečný počet lidí a přesvědčit je, že tato demonstrace má smyl. Chtěli jsme, aby se akce zúčastnily delegace z co možná největšího počtu zemí. A pak jsme potřebovali zjistit detailní informace o složení jednotlivých delegací, které se chtěly do akce zapojit. Potřebovali jsme totiž vědět, kolik lidí do Bruselu přijede a jaký dopravní prostředek pro cestu zvolí. Jestli například přijedou autem nebo autobusem, s jakou poznávací značkou (SPZ) a jména řidičů. Ale bylo toho mnohem více, co jsme potřebovali vědět, a všechny tyto údaje jsme z bezpečnostních důvodů museli pochopitelně znát předem.

Byla místa srazu (bulvár Roi Albert II) a cíle (náměstí Roberta Schumana) pochodu vybrána náhodně nebo cíleně a jak dlouhá byla trasa pochodu?
Rozhodli jsme se připravit dvě pódia na dvou symbolických místech. Bylo jasné, že se musíme sejít před sídlem Evropské konfederace odborových svazů (ETUC), tedy tam, odkud potom celý průvod vyrazil na pochod městem. Náměstí Roberta Schumana naopak slouží jako tradiční místo, kde většinou různé manifestace a demonstrace končí. Samo se to totiž nabízí, je to v blízkosti všech evropských institucí, kde se rozhoduje o budoucnosti Evropy, a je sem samozřejmě upnuta i pozornost médií.
Trasa byla dlouhá téměř čtyři kilometry a trvalo přibližně dvě hodiny, než jsem s celým průvodem došel až na náměstí Roberta Schumana před sídlo Evropské komise.

Máte spočítáno kolik řečníků z kolika zemí, případně z kolika odborových centrál, na demonstraci vystoupilo?
Demonstrace ETF a průvodu se zúčastnilo více než 70 odborových centrál z pětadvaceti zemí. Na začátku demonstrace byli všichni vedoucí delegací vyzváni k tomu, aby se aktivně do demonstrace zapojili. Měli možnost jít na pódium a říct, co mají na srdci. Napočítal jsem asi patnáct lidí, kteří této možnosti využili, včetně mluvčího delegace mladých pracovníků v dopravě. Ten byl na cestě několik dní: vyrazil z Polska směrem do Itálie a postupně se k němu přidávali další mladí a ti pak společně dorazili do Bruselu v den demonstrace. Na samém konci demonstrace, na náměstí Roberta Schumana, si pak vzalo slovo především vedení ETF – Evropské federace pracovníků v dopravě.

Kdo přišel s nápadem, aby v čele průvodu jel kamion?
Když jsme se s jednotlivými odborovými centrálami domlouvali, jak to všechno uděláme, kdo a kdy do Bruselu dorazí, požádali jsme je, aby to Bruselu přijeli takovým dopravním prostředkem, který jim co nejlépe vyhovuje. A tak někdo přiletěl letadlem, někdo přijel vlakem, další se sem dopravili autobusy. Nechtěli jsme nikoho do ničeho nutit, chtěli jsme, aby to byl pohodový zážitek pro všechny. A právě jeden z našich členů, z norské organizace Yrkestrafikkforbundet (YTF), přijel do Bruselu kamionem až z Osla. Na cestě se ještě zastavil v Dánsku, kde podpořil kolegy při jejich akci, a také v Německu a v Holandsku. Museli jsme vyřídit různá povolení, aby kamion mohl jet v čele průvodu. Nakonec se ukázalo, že mít v čele kamion, bylo dobré rozhodnutí. Zajistil bezpečnost pro všechny, kdo šli za ním pěšky, a také přitáhl pozornost médií.
Mimochodem, kolik dopravních oborů či odvětví se k demonstraci v Bruselu aktivně připojilo?
Demonstrace se zúčastnila úplně všechna dopravní odvětví: logistika, říční doprava, námořní doprava, zástupci letectví, přístavů, z oblasti rybolovu a pochopitelně i silniční dopravy. Podstatnou část demonstrantů představovali jako již tradičně samozřejmě železničáři. Pokud ETF něco organizuje, železničáři se vždy aktivně účastní a je na ně spolehnutí.

Přáli jste si pokojnou demonstraci, což se, myslím si, vyplnilo. Přesto byly slyšet i dělobuchy a došlo i na pověstné „ohnivé pochodně“. Překvapením pro vyhládlé byly bagety a voda „v cíli pochodu“. Kolik baget jste měli připravených a co jste udělali s těmi zbývajícími?
Když připravujeme tak velkou akci, tak samozřejmě spolupracujeme s místními úřady, a to nejen při vyjednávání různých povolení. A tyto úřady zase na oplátku od nás očekávají, že všechno proběhne v klidu, že se v ulicích budeme chovat ukázněně.
Co se týká občerstvení, podle nás je to základní lidská slušnost: jestliže tisíce pracovníků ze všech dopravních odvětví věnují svůj čas a jedou ze všech koutů Evropy do Bruselu na demonstraci, sluší se jim nabídnout něco k jídlu a pití. Celkem jsme objednali čtyři tisíce baget! Ne všechno se opravdu snědlo, těch několik málo baget, co zbylo, jsme věnovali místní charitativní organizaci.
Myslím si, že se nám všem ve spolupráci s našimi členskými organizacemi akce povedla a že se nám i do budoucna podaří dosáhnout pozitivních změn, zejména v oblasti pracovních podmínek pro zaměstnance v dopravě. Každopádně tento den byl nezapomenutelným zážitkem pro nás pro všechny.

Michael Mareš, snímek archiv ETF

Rozhovor vyšel 15. 4. 2019 v Obzoru č. 8