OBZOR ke stažení

Ĺubomír Kopka vykonává na slovenských železnicích (ZSSK) práci vlakvedoucího. Současně je členem Podnikového výboru Odborového združenia železničiarov (OZŽ) při ZSSK. Jak se na Slovensku osvědčilo jízdné zdarma pro některé skupiny cestujících, co by slovenští železničáři potřebovali a jak vzpomíná na své začátky na dráze, kdy byl v zácviku u první ženy ve funkci vlakvedoucí na ČSD? Ĺubomír Kopka odpovídá v rozhovoru pro časopis Obzor č. 11, který vyšel 27. 5.

Na posledním jednání podnikových výborů slovenského OZŽ při ZSSK a českého OSŽ při ČD proběhla mimo jiné diskuse také na téma práce vlakových čet. Čím se z Vašeho pohledu nejvíce odlišuje práce vlakových čet v obou státech?
Na Českých drahách je naplno rozběhnutá modernizace vlakových souprav, což je na Slovensku u společnosti ZSSK viditelné v mnohem menší míře. Velká část vozových souprav je stará několik desítek let a má již své „odslouženo“. Řekl bych, že už by dávno neměly jezdit vzhledem ke svému technickému stavu, náhrada za ně však dosud není. Podobné je to i se železniční infrastrukturou na Slovensku, v důsledku jejího stavu vlaky jezdí pomaleji a doprava vlakem proto není tak atraktivní, jak by mohla být.

Přesto jsou osobní vlaky docela slušně zaplněné. Čím si to vysvětlujete?
Je to způsobeno z velké části tím, že pro některé skupiny cestujících (mládež, senioři, studenti) je přeprava vlakem na Slovensku bezplatná. Cestující si obstará pouze jízdenku za 0 euro a může jet vlakem třeba přes celé Slovensko. Hodně toho využívají především senioři při cestách na výlety, na různé výstavy, za kulturou či poznáním. Je to opravdu poznat – před tímto opatřením slovenské vlády byly vlaky takřka poloprázdné, dnes v mnoha případech „praskají ve švech“.

Má toto opatření nějaké záporné stránky?
Určitě. V mnoha případech vlaky využívají bezdomovci, zvláště v zimě, kdy zde hledají únik před chladem. Někdy je to dost nepříjemné, mnohdy tito lidé úplně ztratili zábrany, jsou na obtíž ostatním cestujícím a vlakové čety s nimi mají nelehkou práci. Proto považuji podobné slevy na Českých drahách (75%) za promyšlenější. Sociálně to plní svůj účel, není to však úplně zadarmo a tak tyto problémy s bezdomovci u vás zřejmě nejsou tak časté.

Vy sám pracujete jako průvodčí a vlakvedoucí již od roku 1986. Jak vzpomínáte na své začátky?
Mé začátky u dráhy (v té době ještě společné – ČSD) jsou neodmyslitelně spojeny s Annou Ivaničovou, která mě měla v zácviku a naučila mě toho víc než všechny předpisy dohromady. Byla to opravdu skvělá žena, rád na ni vzpomínám, i když již od roku 2006 není mezi námi. Poprvé jsem s ní přišel do styku jako ještě desetiletý kluk, když jsem stáhnul z rozpustilosti záchrannou brzdu. Dovedla mi tehdy nejen skvěle vysvětlit, proč se to nedělá, ale současně mi popsala práci na železnici takovým způsobem, že jsem se již tehdy rozhodnul, že budu pracovat také jako průvodčí.

Čím byla Anna Ivaničová výjimečná?
Byla sice přísná, ale naprosto spravedlivá, předpisy znala jako málokdo a její přístup k cestujícím byl přímo vzorový. Výjimečná byla nejen svým skvělým přístupem k práci (několikrát byla za svoji práci oceněna státním vyznamenáním), ale zejména tím, že v roce 1954 se stala první ženou ve funkci vlakvedoucí na tehdejších ČSD. V této funkci vydržela pracovat až do svého odchodu do důchodu v roce 1990. Do té doby pracovali jako vlakvedoucí pouze muži. Dnes je žena – vlakvedoucí běžným jevem, před těmi 65 lety to však byla, dá se říci rarita. V současné době připravujeme odhalení pamětní desky této ženě na nádraží ve Vrútkách. Určitě si to zaslouží.

Děkuji za rozhovor.
Miroslav Čáslavský

 

Právě přítomno: 283 hostů a žádný gestor