Myslím na tu dlouhou řadu lidí,

 s kterými jsme se léta setkávali, prožili jsme společně hodně věcí a najednou jsme zaskočeni, že už je nepotkáme, protože ukončili svoji pozemskou pouť. Zůstávají jen vzpomínky na ně, někdy pár společných fotografií. Letos to bude už třicet let, kdy jsme se po listopadových událostech v osmdesátém devátém roce mohli začít podílet na zrodu nové odborové organizace na železnici. Mnozí z nás vstoupili do odborové politiky jako předsedové organizací ve svých podnicích, kam jsme byli zvoleni z řad tehdejšího Občanského fóra. Jen dva roky jsme sdíleli společnou cestu s našimi slovenskými kolegy. Sice jsme se rozdělili, ale měli jsme společné zájmy, problémy. Využili jsme každé příležitosti ke společnému setkání, scházeli jsme se u nás, na Slovensku často ve Štrbě. Tehdejší sekce elektro, která vznikla brzy po revoluci, byla zvlášť aktivní. Naše vzájemná setkání přerostla v silná kamarádství, která vlastně vydržela dodnes. Na ty společně prožité chvíle a večery třeba v Rožnově, kam to měli slovenští kolegové nejblíž, nejde zapomenout. Bylo by vzpomínání na román a ten bych mohl psát. Oslovil by ale asi jen ty, kteří byli u toho, když nás slovenští kolegové a přátelé vítali ráno ve Štrbě „horkým koreněm“ a na stráni u jejich chaty jsme stáli v ranní rose u stolu, který nabízel mísu horkých párků. Byli jsme ale také hnáni potřebou měnit věci k lepšímu, a tak jsme stále jednali o technických normách, předpisech, přesčasech, spoustě věcí. Byli jsme také mladí, proto nám nevadily vzdálenosti, čas, který jsme tomu všemu věnovali. Často s námi byl náš dnes důchodce a tehdy tajemník ústředí Tibor Rujder a také jeho slovenský kolega Miroslav Janáček. Já chci ale vzpomenout alespoň na několik lidí, přátel, kteří u toho byli a najednou tu nejsou. Na kamaráda, slovenského tajemníka Petera Šemráka, který setkání organizoval a smrt ho zastihla před několika lety právě při našem setkání v Tatrách. Předčasně nás opustil neúnavný diskutér a pražský kamarád Jirka Neužil, který snad nikdy nechyběl a vždycky měl co říct. Jen chvíli působil v naší radě seniorů slušný člověk, obětavý Toník Strejček, který vedl organizaci ve Veselí nad Lužnicí a kde jsem byl častým hostem jejich konference. Je to už šest let, kdy jsme se rozloučili s Vaškem Nebeským z Hradce Králové, předloni s Robertem Lamačem z Brna. Odešli i kamarádi, kteří sice do naší „party“ elektrikářů nepatřili, ale dlouhé roky jsme se setkávali, Ilona Sládková z Prahy, Petr Kněžour z TSS, Adolf Kronowetter, „zabezpečovák,“ který byl znalcem a milovníkem vína a jehož poslední cesta za ním skončila tak tragicky. Je to jen pár týdnů, kdy jsem seděl v Pardubicích na bowlingu s Jirkou Komrskou, iniciátorem jednání sekce elektro, klidným a obětavým člověkem, který hodně udělal pro lidi tohoto řemesla. Letos, čtvrtého ledna jsme ho doprovodili na poslední cestě. Tak, jednoduše a prostě ubýváme, určitě jsem nevzpomněl na všechny, kteří s námi v odborech šli společně tu dlouhou cestu, skoro třicet let, jenom jsem chtěl, abychom na ně nezapomněli!

Miroslav Gloss

Bývalý tajemník  ústředí OSŽ Miroslav Janáček napsal v reakci na zveřejněný text:   „Priatelia a kamaráti, krásne i keď smutne spomínanie. Je  to žiaľ kolobeh života, ale súhlasím, na ľudí, ktorí kráčali/ kráčajú/ s nami v živote a ovplyvňujú i nás samých. A ti, ktorým záležalo na veciach a úprimne sa snažili ich pohnúť k lepšiemu patrí spomínanie ale aj ľudská vďaka. Chcem všetkým Čechom, Moravanom a Slovákom úprimne poďakovať za spoluprácu, reálnu obhajobu záujmov Československých železničiarskych elektrikárov. Bola to doba keď sme nemysleli na seba, ale v prvom rade na našich kolegov. Aj mňa tato doba veľmi ovplyvnila k pokore, skromnosti. Áno, rad spomínam na dobrých ľudí.“

Miro Janáček.