První den pobytu v Irkutsku (v pátek 5. 8. 2016), v centru Irkutské oblasti a Východosibiřské správy dráhy, se nesl ve znamení seznamování se s městem, jeho historií i současností. Irkutsk je na středoevropské poměry relativně mladé město, byl založen v roce 1661 a status města mu byl přiznán v roce 1686. Irkutsk byl původně pevností, která byla vybudovaná na soutoku řek Irkut (odtud název města) a Angary, která jako jediná řeka vytéká z jezera Bajkal a po 1779 km se vlévá do Jeniseje.

Irkutsk byl po dlouhá léta synonymem pro útočiště vyhnanců a režimu nepohodlných osob. Těmi nejznámějšími asi byli tzv. „děkabristé“ (účastníci opozičního povstání proti caru Alexandru I. v prosinci 1825; povstání bylo potlačeno, z jeho vůdců bylo pět popraveno, další byli posláni do vyhnanství na Sibiř a zbaveni svých důstojnických hodností). Mnozí z vyhnanců, kteří našli v Irkutsku svůj domov, byli schopní a obchodně zdatní lidé, kteří podporovali kulturu, vzdělání a vědu. Místní kupci byli ve druhé polovině 19. století natolik vlivní a bohatí, že zajistili Irkutsku Transsibiřskou magistrálu. Ta totiž měla původně vést o něco severněji.
Dnešní Irkutsk je kulturním, vědeckých, vzdělávacím, dopravním a průmyslovým centrem východní Sibiře. Má 680 tisíc obyvatel a je to šesté největší město Ruské federace. Průměrný věk obyvatele Irkutsku je 32 let a každý desátý Irkuťan je student.
Naše první kroky v centru města vedly k pravoslavnému kostelu (vysvěcen v roce 1710), který byl prvním kostelem ve městě a podle pravoslavné tradice byl proto zasvěcen „Obrazu Spasa Něrukotvornovo“ (tj. Obrazu spasitele - Ježíše Krista - nevytvořeného lidskou rukou), dále jsme navštívili „Bogojavlenskij“ pravoslavný chrám s restaurovaným pozlaceným ikonostasem.
Přestože deštivé počasí k prohlídce města příliš nepřálo, celá skupina absolvovala hodinovou projížďku parníkem po řece Angaře, odkud se naskytl výhled na oba břehy Irkutsku. Naší pozornosti neunikl obrovský bílý dřevěný kříž v místě, kde se vlévá říčka Ušakovka do Angary. Zde byl vhozen do ledové průrvy admirál Vasilij Kolčak, vůdce bělogvardějců v občanské válce v letech 1918 - 20. Poté, co byl 7. února 1920 na dvoře irkutské věznice popraven, bylo jeho tělo vhozeno do vody, aby jeho ostatky nikdo nenašel. Jeho životní partnerka byla sovětským režimem odsouzena celkem k 40 letům pobytu v trestních táborech. Po odpykání všech trestů žila v Moskvě a dokonce dostala roli stařeny v Bondarčukově velkofilmu „Vojna a mír“.
Po obědě program pokračoval zastávkou u domu s pamětní deskou připomínající irkutskou epochu života českého spisovatele Jaroslava Haška, dále u památníku cara Alexandra III., který dal v roce 1891 příkaz k zahájení výstavby Transsibiřské magistrály.
Završením prvního dne pobytu v Irkutsku byla návštěva něrpinária. Dva cvičení bajkalští tuleni (něrpy), sameček jménem Medvídek Pú a samička Něha, nám pod vedením zkušeného cvičitele předvedli neskutečné výkony, které jsme ocenili zaslouženým potleskem.
Po skočení exkurze se většina skupiny ještě vydala na prohlídku muzea - ledoborce Angara, který byl speciálně zhotoven v Anglii v roce 1900 pro přepravu osob a nákladu přes Bajkal do doby, než byla Transsibiřská magistrála spojena „zlatou sponou“ – Krugobajkalskou železnicí. Kromě Angary brázdil vody ještě ledoborec Bajkal, ten však byl během bojů občanské války dne 12. srpna 1918 našimi legionáři zasažen a po následném požáru se potopil. Nehledě na pozdní podvečerní hodinu a nepříliš pozitivní vztah místního obyvatelstva k našim legionářům, nás průvodce Vjačeslav ochotně provedl ledoborcem, který i na počátku 21. století zůstává jedinečnou technickou památkou a němým svědkem tragického putování našich předků po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku.

PhDr. Helena Romanova, Michael Mareš