Možná je autor tohoto článku velký patriot, nicméně úsek trati 310 (Olomouc – Krnov) mezi Hrubou Vodou a Domašovem nad Bystřicí patří podle jeho názoru k těm nejkrásnějším na naší železnici. Vydejme se na pochůzku podél tohoto úseku trati - určitě nebude nikdo litovat. Trať 310 byla uvedena do provozu v roce 1872, za pár let tedy oslaví své 150. narozeniny. Mnohé se na trati změnilo, ale mnohé také zůstalo.

Tak třeba samotná železniční stanice Hrubá Voda (německy Grosswasser), která byla vyhlášena kulturní památkou. Její secesní vzhled uchvátí každého milovníka této architektury, i když celá budova nedočkavě čeká na svoji opravu a v současné době působí spíše smutným dojmem. Staniční budova je v soukromých rukou a výpravčí, kteří dosud slouží v dopravní kanceláři, se obávají zrušení věcného břemene a přestěhování do stavební buňky. Jednání majitele se Správou železnic trvá již více než rok a k dohodě dosud nedošlo. „Předpokládáme využívat pouze dopravní kancelář se zázemím pro zaměstnance, vestibul a část přístřešku na 1. nástupišti. Na tyto prostory jsme zaslali majiteli budovy návrh nájemní smlouvy a čekáme na jeho vyjádření,“ informuje Nela Friebová, tisková mluvčí Správy železnic. „Rekonstrukci výpravní budovy plánuje její majitel na přelom letošního roku 2020 - 2021 podle zajištění stavebního povolení,“ dodává. Kromě samotné staniční budovy se ve stanici nalézá chátrající budova vodárny - historický kousek, který je rovněž v majetku stejného soukromého majitele. Doby, kdy zde parní lokomotivy dobíraly vodu do svých tendrů, a topiči čistili topeniště před jízdou do 30promilového stoupání, jsou již nevratnou minulostí. Od poloviny 70. let minulého století zde parní lokomotivy (ponejvíce řady 354, 434 a 556) nahradily motorové soupravy, či klasické soupravy s dieselovými lokomotivami. Dnes na trati jezdí převážně soupravy rychlíků do Ostravy (motorové vozy řady 843) či osobní vlaky (Regionova 814).
První zastávka za Hrubou Vodou směrem k Domašovu je Hrubá Voda-Smilov, zde je nejvhodnější vystoupit z vlaku a vydat se pěšky podél toku řeky Bystřice (na Olomoucku ji ovšem nazýváme mazlivě Bystřička). Z levé strany jejího břehu se zdvihají Oderské vrchy, které jsou pro turisty jako vojenský prostor Libavá nepřístupné, z druhé strany tvoří hřbet údolí kopce Nízkého Jeseníku, v poslední době těžce zasažené kůrovcovou kalamitou. V údolí, jimž procházíme, však škody zatím nejsou příliš velké. Cesta tímto údolím je sjízdná pouze pro cyklisty a automobily místních chatařů (četné brody!), v další zastávce (Jívová) však končí i tato cesta. Údolí je vyhledáváno trempy a ostatními milovníky přírody pro svoji divokost a s ní spojenou romantiku.
Jívová (německy Giebau) je původní železniční zastávka, v roce 1972 přestavěná na hlásku. V té době nová budova dodnes neztrácí své téměř dokonalé souznění s okolní přírodou – šikmá střecha, vedoucí až k zemi, kamenná obezdívka, velké skleněné okno s výhledem na svahy Oderských vrchů. Co bude s hláskou dál, zatím není úplně jasné, neboť v závěru tohoto roku zcela ztratí své původní využití – hláskaře nahrazuje technika, závory, otevírané na požádání, které uzavírají cestu do chatové oblasti, budou obsluhovány automaticky jízdou vlaku. „O stávající objekt, který je pro Správu železnic zbytný, projevila zájem obec Jívová, v současné době je odprodej ve fázi vyjednávání,“ sděluje Friebová.
Pokud jedeme vlakem, jsou výhledy stejně krásné jako při pěší procházce. Navíc je jízda vlakem v tomto úseku umocněna projetím třemi tunely, které zde procházejí zdejšími skalními masivy. Čtvrtý tunel na cestě do Domašova nad Bystřicí se nachází až za hláskou Jívová. Po vyjetí z tohoto tunelu můžeme vpravo ve směru jízdy spatřit pozoruhodné skalisko nazvané Malý Rabštejn, oblíbené především horolezci. Vede na něj ale i cesta pro zdatné turisty, jež neodradí strmý výstup lesem, který začíná u pstruží líhně a končí vysoko nad tokem Bystřice, odkud je krásný, dá se říci nezapomenutelný výhled na okolí tratě.
Pokud pokračujeme v cestě pěšky, mineme po cestě zachovalé stavení Panského mlýna, sloužícího dnes jako rekreační chalupa. Říčka Bystřice zde byla od nepaměti využívána původními německými osadníky (celé zdejší okolí spadalo do někdejších Sudet) nejen k pohonu několika původních mlýnů a pil, ale i k plavení dřeva, především v jarním období, kdy říčka zněkolikanásobila svůj průtok. Při své další cestě procházíme chatařskou oblastí, která je doplněna několika strážními domky, stojícími podél trati – dnes jsou v soukromých rukách a tak zachráněny před likvidací.
Divoké okolí tratě bývá někdy postihováno větrnými bouřemi, a padající stromy při pádu přerušovaly telefonické vedení. Nemožné dorozumění a jízda podle rozhledu zde bývala častým pravidlem až do doby, než bylo telefonní vedení zakopáno do země. Však také výpravčí v Domašově nad Bystřicí bývali zkušení matadoři, kteří si dokázali poradit s často zapeklitými situacemi. Patřilo k nim i uváznutí vlaků, vezoucími těžký náklad a v podzimním období uváznutými na spadaném listí. Jízda vlaku po částech zde nebyla žádnou výjimkou.
A již se krkolomnou cestičkou blížíme k Domašovu nad Bystřicí (německy Domstadtl). Dva kilometry před Domašovem byl do roku 1999 v provozu kamenolom s kvalitním štěrkem pro stavbu a opravu tratí (takzvaný „modrý kámen“). Vlečkové vlaky vyjížděly z Domašova do km 27,4, vlečka na širé trati byla zabezpečena krycím návěstidlem. Více než pět vozů Sa, naložených štěrkem (cca 300 tun) lokomotiva do 30promilového kopce nevytlačila.
Samotný Domašov nad Bystřicí si stále zachovává svoji podobu z předválečného i poválečného období. Romantika však i zde brzy ustoupí plánům Správy železnic, která hodlá původní budovu ubourat o bývalé byty. „Ve hře je však více variant a o konečném řešení není dosud rozhodnuto,“ konstatuje Friebová. O Domašovu by se dalo vykládat a psát sáhodlouze – největší provoz zde panoval v sedmdesátých letech 20. století, kdy se na Libavou stěhovali ruští vojáci se svými tanky a dalším vybavením. Vojenské převozy zde bývaly častou událostí. K tomu nakládka dříví, kamení, vykládka uhlí, přičemž výpravčí obsluhovali vytíženou osobní pokladnu, zpracovávali vozové „hlášky“ a řešili ošemetné dopravní záležitosti.
Ty doby jsou nenávratně pryč. Procházka podél trati romantickou přírodou, nebo alespoň projetí tímto úsekem vlakem však dodnes kouzlo neztratily.
Miroslav Čáslavský