Portland je největším městem amerického státu Oregon, ležícího na západě USA u Tichého oceánu. Rozloha státu Oregon je 248 631 km čtverečních počet obyvatel necelé 4 miliony. Samotný Portland má přes půl miliónu obyvatel. Hlavní město státu Oregon je Salem. Osobní železniční doprava na západě USA zdaleka není nijak moc využívána. Převládá individuální automobilová doprava a na větší vzdálenosti letecká doprava. Jestli by někdo očekával čilý dopravní ruch na železničním nádraží v Portlandu, s množstvím odjíždějících a přijíždějících vlaků, bude zklamán. Jednou denně jede dálkový vlak s názvem Coast Starlight ze Seattlu do Los Angeles. Vlak jede samozřejmě i v opačném směru. Pak jsou to tři páry vlaků mezi Seattlem a Eugene. Zdaleka největším lákadlem je dálkový vlak Empire Builder, který vyjíždí denně z Portlandu do cílové stanice Chicago.

Amtrak je americká státní železniční společnost provozující osobní dopravu. Značka Amtrak, pod kterou společnost na trhu působí je složeninou slov „America“ a „track“ (kolej, dráha). Společnost sídlí v hlavním městě Washington D.C.
Vlak Empire Builder odjíždí zPortlandu v 16:45 hod. Trasu dlouhou 3582 km má podle jízdního řádu ujet za 45 hodin. Loni v srpnu jsem se svou manželkou a synem Jiřím, který žije již několik let blízko Portlandu, na tuto cestu vydal. Jízdenky máme zakoupeny asi čtyři měsíce dopředu. Cestovat budeme tzv. na sedačku.
Překvapuje mě, že na jízdence není uvedeno číslo vagónu ani číslo sedadel. Neřeší to ani pracovník za přepážkou, prý průvodčí. Čtyřvozová souprava je přistavena asi 20 minut před odjezdem. Každému cestujícímu je zkontrolována jízdenka. Nejdříve jsou vyzváni k nástupu cestující do lůžkového a lehátkového vozu. Pak rodiny s malými dětmi, invalidé a lidé cestující ve skupině 3 a více cestujících. Nakonec nastupují ostatní cestující. Vagóny jsou patrové a převážně se sedí v horním patře. Nám byl průvodčím přidělen druhý vagón za lokomotivou s místy 6,7,8. Všechna místa na sezení jsou v letadlovém uspořádání a po směru jízdy, 2 sedadla, ulička a zase 2 sedadla. Po celou dobu jízdy jede vlak stále stejným směrem.
Zanedlouho po odjezdu z Portlandu se přesouváme do prvního vagónu, ten je tzv. vyhlídkový. Má velká okna a částečně prosklenou střechu. Sedadla se dají natočit kolmo k oknům a neprodávají se do tohoto vagónu jízdenky. Cestující si do tohoto vozu může kdykoli zajít, usednout na volné místo a pozorovat krajinu. Tento panoramatický vagón se rychle plní dalšími cestujícími. Pomalu projíždíme dlouhý most přes řeku Columbii a to už jsme ve státě Washington. Otvírají se nám daleké nádherné výhledy na řeku Columbii a protější oregonský břeh. Je pěkně prosluněný den. Jedeme proti proudu řeky a blížíme se k přehradě Bonneville. Rozdíl hladiny vody v přehradě a pod přehradou je asi 12 metrů. 20 mohutných Kaplanových turbín dodává do sítě při plném provozu výkon 1242 MW, což je více než jeden blok Temelína. Viktor Kaplan, rakouský inženýr a vynálezce své objevy také dělal v Brně na německé technice, dnes VUT. Takže kousek české stopy. Přehrada má své infocentrum, kde zájemci mají možnost se seznámit s provozem a zařízením tohoto velkého díla, což je velice zajímavé. Zaujalo mě, že přehrada má speciální rybí žebříky, které umožňují lososům překonat tuto překážku při každoročním tažení.
Řeka Columbia je tu široká asi 500 m. Z našeho vlaku sledujeme dlouhé nákladní vlaky jedoucí na protějším břehu. V čele vlaku jsou většinou tři mohutné motorové lokomotivy, které táhnou asi sto vagónů a dvě lokomotivy jako postrkové. Na trati v tomto úseku jsou časté pomalé jízdy, náš vlak jede rychlostí asi 20 km za hodinu. Na holých kopcích je vidět větrné elektrárny, fouká tam a je jich velice moc.
Železniční stanice Spokane ve státě Washington je důležitým železničním bodem. Setkávají se zde tratě z Portlandu a ze Seattlu. Do Spokane přijíždíme krátce po půlnoci a spojujeme se s vlakem ze Seattlu. Naše čtyři vagóny jsou zařazeny za část, která přijela ze Seattlu. Vlak má ve stanici dostatečně dlouhý pobyt, nejméně 90 minut. Někteří cestující vystupují, jiní přicházejí. Náš nový vlak má celkem 9 vagónů. Ten první je služební. V čele jsou dvě motorové lokomotivy. Ta druhá v pořadí je nová motorová lokomotiva Siemens a potáhnou nás až do cílové stanice Chicago. Asi jen strojvedoucí se střídají.
Sedačky ve vagónech na sezení jsou pohodlné. Během cesty v noci si cestující sklopí opěradla a vysunou se podložky pod nohy. Místa je dost. Rozložená sedačka připomíná zubařské křeslo. Průvodčí také dovoluje, aby se lidé přesunuli na neobsazená místa. Místa, která budou obsazena novými cestujícími jsou označená. Cestování je tak velice pohodlné a příjemné.
Po rozednění se zase přesouváme do sousedního vyhlídkového vagónu. Syn Jiří už je tam a za chvíli přináší kávu. Bufetový prostor je pod námi, stačí sejít několik schůdků dolů a funguje už od šesti hodin. Projíždíme teď dlouhý úsek bez zastavení. Je to více než 160 kilometrů. V mobilu máme stáhnuté mapy všech států, kterými budeme projíždět.
Už jsme ve státě Montana. Je zde o hodinu více. Jedeme od západu na východ platí zde Mountain Time. V USA jsou čtyři časová pásma. Ve stanici Whitefish máme delší časovou zastávku. Vystupujeme na nástupiště, fotíme vlak a stačíme zaběhnout na čelo vlaku vyfotit lokomotivy. Ve stanici stojí dlouhý nákladní vlak složený z cisternových vozů. Každý takový vůz přepravující nebezpečné látky musí být označen kódem, který označuje přepravované zboží. Tyto vozy mají označení 1267/3 a v chytrém mobilu není problém vyhledat, že je to surová ropa, která putuje někde do rafinérie k dalšímu zpracování.
Kolem nás je nádherná krajina. V dáli pozorujeme hory, sem tam zahlédneme nějakou farmu. Náš vlak má momentálně asi 20 minut zpoždění. Blížíme se ke Glacier National Park. Vlak projíždí jižní hranicí tohoto parku. V roce 1850 bylo v oblasti asi 150 ledovců. Dnes jich je méně než 30. Milovníci divokých zvířat mohou spatřit soby, vlky i medvědy grizzly. Počty návštěvníků parku jsou vysoké, dva milióny ročně. Nejvyšší návštěvnost je od června do září. Sedíme výhodně ve vyhlídkovém vagóně a občas zahlédneme třítisícové vrcholky. Stále stoupáme a vlak se pomalu sune do nejvyššího bodu naší cesty, do průsmyku Marias Pass v nadmořské výšce 1590 m. Je to významný zeměpisný bod naší cesty. Je to předěl kontinentálního rozvodí. Vedle trati je výrazně označen CONTINENTAL DIVIDED. Náš vlak tam však nezastavuje, jen pomalu se přesune přes sedlo. Kolik cestujících tento významný zeměpisný bod zaznamenalo, kolik jich to zajímá? A to jsou ve vlaku většinou jen místní, myslím tím občany USA.
Po projetí tímto průsmykem se počasí změnilo. Sluníčko se schovalo, ale oblačnost je vysoká. Inu je to povodí jiného oceánu. Vedle kolejí se objeví malá říčka, cesta této vody je hodně dlouhá. Skončí někde jako přítok řeky Missouri, dále v Mississippi a u města New Orleans v Atlantiku. Následuje další výhybna, bylo jich už mnoho. Trať je stále jednokolejná. Ve výhybně jsou zpravidla jen dvě koleje, dlouhé nejméně dva kilometry. Zatím jim to křižování vlaků vychází docela dobře. Nikde nečekáme na nákladní vlak. Ve výhybně už jiný čeká na nás až my projedeme, takže naše cesta je docela plynulá.
Přijíždíme do zastávky East Glacier Park. Turisté z vlaku vystupují a noví nastupují. Je zataženo a 16 stupňů Celsia. Je to rekreační oblast s velkým množstvím turistických objektů. Pobyt vlaku na zastávkách je vždy několikaminutový. Chvilku to trvá, než vlakový personál umístí nové cestující na místa. Jiný kraj, jiný způsob umísťování pasažérů na sedadla. Glacier Park skončil, následují rozlehlé pláně, volně pasoucí se krávy, od kolejí oddělené jednoduchým plotem.
Montana je hodně rozlehlý stát s rozlohou 381 000 km2 a počtem obyvatel necelý milión. Největším městem je Billings se 105 000 obyvateli. Tím ale neprojíždíme. Hlavní město je Helena. Pěkně znějící to název. Čistá vzduch umožňuje daleké výhledy, těžko se odhaduje vzdálenost objektů v dáli. Přijíždíme do trochu většího města Havre. Z vlakového rozhlasu se dovídáme, že je možno vystoupit na 8 minut. Využíváme toho k dalšímu focení na nástupišti. Později se z vlakového hlášení dovídáme, že ve vlaku cestuje asi 300 cestujících.
Stát Montana je přímo nekonečný. Vlak se vleče nějak pomalu. Zatím jel velice dobře, jen s nepatrným zpožděním, myslím tím do 15 minut. Krajina už je několik hodin docela jednotvárná. Také počasí se změnilo. Je docela chladno a místy je po dešti.
Ve vlaku neexistuje žádná Wi-Fi. Zato míst, kde je možno si dobít mobil je spousta. Ale je zde napětí 120 voltů a do zásuvky je třeba mít redukci. Jedeme paralelně s kanadskou hranicí. Někdy jsme od ní vzdáleni 20 km, jindy asi 50 km. Zatím žádná úvrať nebyla a to už jedeme téměř 24 hodin stále stejným směrem od západu na východ.
Vagóny jsou patrové a celkově působí mohutně. Projít z vozu do vozu lze jen v horním patře, kde jsou převážně místa k sezení. Dole se nachází několik WC, prostory pro zavazadla, ve vyhlídkovém voze je bufet a místo pro konzumaci zakoupeného občerstvení. Vlakového personálu je tady dosti, pro každý vagón jeden člen obsluhy. Jídelní vůz má pak personálu mnohem více. Ve stanicích a zastávkách musí vlakový personál otevřít masívní vstupní dveře, které jsou uprostřed vozu. Vagón nemá nástupní schůdky. Pokud je výškový rozdíl mezi peronem a nástupním prostorem vysoký, tak průvodčí na nástupiště umístí žlutou plochou stoličku o rozměrech asi 70x70 cm. Tato stolička je v každém nástupním prostoru a vlak ji veze stále sebou. Obsluha vlaku pak ochotně asistuje při bezpečném výstupu a nástupu cestujících. Do horního patra vagónu vede úzké schodiště o 10 schodech.
Rozlehlý stát Montana je konečně za námi a přijíždíme do Severní Dakoty. A také je tu další změna časového pásma. Máme o hodinu více. Je tu tzv. Central Time. První stanicí je Williston a máme také půl hodiny zpoždění. Z našeho vlaku vidíme rozsáhlá naleziště ropy. V přilehlých terminálech jsou stovky cisteren, do kterých se plní vytěžená ropa.
Ráno se už probouzíme ve státě Minnesota a blížíme se k největšímu městu tohoto státu k Minneapolisu. Projíždíme hustě zastavěnou aglomerací. Trať už je nyní dvoukolejná a stále jen v motorové trakci. Hlavním městem státu Minnesota je Saint Paul. Protéká jím řeka Mississippi a není zde nijak široká. Možná je část řeky odvedena nějakým bočním ramenem. Kolem dokola je plno zeleně, občas zahlédneme nějaká rozlehlá jezera a menší či větší města.
Železniční trať křižuje spousta silničních komunikací. Přejezdy jsou chráněny závorami a blikajícími červenými výstražnými světly nebo jen výstražnými kříži. Před každým tímto přejezdem slyšíme výstražné zahoukání vedoucí lokomotivy. Zeměpisně se nacházíme na 43 rovnoběžce.
Už jsme ve státě Wisconsin. Přijíždíme do města Milwauke, nacházejícího se u Michiganského jezera. Jeho nádraží je poměrně rozsáhlé, je zde několik nástupišť, nadchodů a jezdících schodů. Do naší první etapy cesty zbývá necelá hodina jízdy. Motorové lokomotivy stále obstarávají veškerou dopravu.
Překročili jsme pomyslné hranice státu Illinois a v dáli už je vidět vysoké mrakodrapy. Blížíme se k Chicagu, třetímu největšímu městu v USA. Je to cíl první etapy naší dlouhé cesty. Zpoždění je asi 35 minut. Vlak vjíždí do podzemí, vystupujeme do neútulných prostor plných kouře z motorových lokomotiv. Je tam přímo nedýchatelno. Některé koleje jsou kusé, jiné průjezdné. Musíme projít kolem celé soupravy vlaku do haly. Hlavní odjezdová hala je naopak velice pěkná. Celé nádraží je rozsáhlé a orientace v něm není snadná.
A závěrečné shrnutí této naší cesty. Dálkový vlak Empire Builder vyjíždí denně z Portlandu v 16.45 hod. Pacific Time pod číslem 28. Druhá větev tohoto vlaku odjíždí ze Seattlu v 16.55 hod. Ve stanici Spokane ve státě Washington se vlaky spojí v jeden a pod číslem 8 pokračují až do Chicaga. Vzdálenost z Portlandu do Chicaga je 2225 mil = 3582 km. Doba jízdy podle jízdního řádu je 45 hodin. V celé této trase jede jen jeden vlak za 24 hodin. Opačným směrem jede také jen jeden vlak pod číslem 7, respektive 27. Celou trasou se nemění lokomotivy, na trase není žádná úvrať a všechny sedadla jsou po směru jízdy.

Jaroslav Zbranek