Již více než rok pracují železničáři v obtížných a náročných podmínkách. Nastávající velikonoční svátky mohou sloužit také k určitému zastavení a ohlédnutím se za dobou právě uplynulou, spojeným s výhledem do nejbližší budoucnosti. Jak obstáli železničáři v době „covidové“? Přinesla tato nelehká doba také něco pozitivního? A jaké má OSŽ představy o své další práci? Na tyto a další otázky odpovídá na prahu Velikonoc předseda OSŽ Martin Malý.

Nastávají velikonoční svátky, v křesťanském pojetí jsou brány jako zrod nového života. Mohly by v tomto kontextu být letošní Velikonoce i jakousi nadějí v současné velice těžké době, kterou nyní procházíme?
Stejně jako asi většina lidí bych si samozřejmě velice přál, aby tomu tak bylo. A jelikož jsem založením optimista a vždy se snažím hledat nějaká pozitivní východiska, tak se domnívám, že i přes všechna neradostná aktuální čísla popisující vývoj epidemie, lze spatřovat poměrně silnou naději v tom, že už alespoň v hlavních bodech víme, co nás může z dnešní stále ještě dost zoufalé situace dostat, a to pravidelné testování, dodržování hygienických a karanténních pravidel a hlavně co nejrychlejší očkování co největšího počtu občanů. Přitom ještě třeba před půl rokem nebylo ani jasné, zda se vůbec v nějakém rozumném časovém horizontu podaří vyvinout a vyrobit účinné očkovací látky. Takže když nic jiného, tak alespoň v tomto lze spatřovat posun k lepšímu a reálnou naději pro období, které máme před sebou.

Když se v čase ohlédnete dozadu, jak se z Vašeho pohledu v náročném uplynulém roce vyvíjela situace na železnici, kde nastaly největší zlomy a jak to ovlivnilo práci železničářů?
K největším zlomům určitě můžeme počítat ten ohromný propad v počtu cestujících i nákladní dopravy, který nastal hned při prvním lock-downu na jaře loňského roku. Situace, kdy v mnoha vlacích během několika málo dnů klesla frekvence v osobní dopravě někam k deseti procentům obvyklého stavu a nádraží ve významných železničních uzlech se proměnila ze životem kypících objektů v jakési ztichlé haly s pár rozpačitými cestujícími, to jsou zážitky, které asi většina železničářů pamatuje naposledy snad jedině při týdenní stávce před více než dvaceti lety. V prvních dnech pandemie bylo skoro až dojemné s jakým entuziazmem a vzájemnou solidaritou se po počátečním šoku železničáři pustili například do šití roušek a vzájemné pomoci při úsilí o ochranu zdraví svých kolegů a cestujících.

Pak ale přišlo nešťastné léto s několika tragickými železničními nehodami, zmírnění a následný vzrůst pandemie. Co to udělalo s železničáři?
Ano, když se věci začaly postupně pozvolna vracet do normálu, přišla počátkem léta série tragických nehod, která výrazně negativně zahýbala veřejným míněním ve vztahu k železnici, a tento negativní dojem veřejnosti pochopitelně přinesl také další zvýšení psychické zátěže zaměstnanců na železnici. No a příchod podzimní a následně ještě silnější novoroční vlny pandemie s opětovným a tentokrát dlouhodobým poklesem tržeb určitě není třeba připomínat. Jisto je, že železničáři jsou v mnoha případech, stejně jako zaměstnanci v řadě jiných odvětví, vystaveni na jedné straně určitému poklesu měsíčních příjmů v důsledku překážek v práci z důvodu poklesu výkonů, nemocnosti či karanténních opatření a na jiných místech zase třeba naopak zvýšeným přesčasům z důvodů onemocnění či karantény kolegů a to celé s vidinou hrozby postupně sílícího tlaku na úspory ze strany zaměstnavatelů z důvodu významného výpadku tržeb. Nepříliš dobrou atmosféru navíc zahušťují také ztráty některých dalších linek, které národní dopravce České dráhy po neúspěchu v nabídkových řízeních musí předávat konkurenčním společnostem.

Dají se v této záplavě negativních zpráv najít i nějaká pozitiva?
Jak praví staré přísloví, všechno zlé je i k něčemu dobré a to se opět potvrdilo i během dosavadního vývoje epidemie. Z pohledu OSŽ je zřejmě nejviditelnějším pozitivem skutečnost, že i přes všechny výše uvedené potíže se odborům podařilo u největších zaměstnavatelů v železničním sektoru v kolektivním vyjednávání dohodnout nominální navýšení mezd při zachování stávajících benefitů a že také zaměstnavatelé již delší dobu prakticky bez potíží zvládají zajišťování ochranných pomůcek a také novou povinnost testování zaměstnanců.
Většina lidí také jako pozitivum hodnotí skutečnost, že jsme byli nuceni naučit se lépe využívat elektronické formy komunikace, což určitě urychluje celkovou modernizaci fungování společnosti a dále také skutečnost, že práce z domova (nebo chcete-li home-office), které se před pandemií příliš nefandilo, se velmi rychle stala v mnoha zaměstnáních téměř standardem, který kromě úspory času a financí z odpadlé nutnosti každodenního dojíždění do zaměstnání také umožňuje lidem více se věnovat svým blízkým a užívat benefitů domácího rodinného života.

Dá se uvažovat, že by tento způsob práce mohl fungovat i poté, co se věci vrátí do normálu?
Osobně jsem také sympatizantem dnes již poměrně rozšířeného názoru, že i po skončení této epidemie by bylo v mnoha případech vhodné zachovat nějakou kombinaci home-office a docházky na pracoviště, třeba v poměru 3 dny v týdnu na pracovišti a dva dny práce z domova, a to právě z důvodu zvýšení kvality života zaměstnanců, která se při vhodném pojetí kontroly a motivace ze strany vedoucích zaměstnanců i kolegů může nakonec přinést třeba i zvýšení pracovní výkonnosti zaměstnanců.

Jako všichni lidé, i železničáři mají určitě současné situace takříkajíc „plné zuby“. Co byste jim a jejich rodinným příslušníkům vzkázal a popřál do dalšího období?
Domnívám se, že železničáři v této obtížné době jednoznačně obstáli a chtěl bych jim i touto formou vyslovit maximální uznání, neboť stejně jako v řadě jiných profesí, které je nutno vykonávat v každodenním styku s mnoha lidmi, byli a jsou v mnoha případech vystaveni vyššímu riziku nákazy a tedy i možnosti vážného poškození svého zdraví a přesto v drtivé většině odpovědně docházejí do zaměstnání a vykonávají svou profesi, neboť jsou si vědomi společenské nutnosti udržet provoz na železnici i v této obtížné době. Takže ještě jednou – maximální uznání a poděkování.

V současné nejisté době se určitě těžko stanovují nějaké cíle. Nicméně OSŽ má určitě představu o tom, jak bude odborářská práce pokračovat po ústupu epidemie.
Jednoznačně hlavním úkolem OSŽ v nadcházejícím období pochopitelně bude potřeba maximálně bránit snahám o přenesení negativních ekonomických dopadů pandemie na pracovní a mzdové podmínky zaměstnanců. Je samozřejmé, že zejména železniční dopravci, kteří se v důsledku výrazného poklesu tržeb dostávají do nepříjemné ekonomické situace, intenzívně hledají jakékoliv možnosti snížení nákladů, včetně těch mzdových. Vyjednavači OSŽ proto budou muset čelit mnohem silnějšímu tlaku při vyjednávání o mzdových a pracovních podmínkách, než tomu bylo v posledních letech, kdy pravidelný růst hospodářství generoval zvýšenou poptávku po zaměstnancích a jejich praktický nedostatek v mnoha odvětvích, včetně například i železničního provozu, což odborovým vyjednavačům logicky hrálo do karet.

Bude zřejmě nezbytné vyjednávat kromě zaměstnavatelů také se zástupci státu. V čem hlavně?
Naše úsilí směřuje především k dosažení větší aktivity státu v pomoci železničním podnikům zasaženým výrazným poklesem tržeb, protože tady po našem soudu určitě je co zlepšovat a to minimálně v rychlosti poskytování případné pomoci. Vedle toho se samozřejmě aktuálně dále zabýváme i problematikou podpory ekologické elektrické trakce, nastavením režijních jízdních výhod, problematikou budoucího nastavení důchodového zabezpečení, nebo třeba také možnostmi využití podpůrných programů pro zmírnění tvrdých ekonomických dopadů pandemie na hospodaření našich rekreačních zařízení či cestovní kanceláře.

Co byste popřál našim čtenářům na závěr, na prahu velikonočních svátků, které letos budou zřejmě poněkud netradiční?
Chtěl bych nám všem popřát především pevné zdraví, co nejlepší rodinné zázemí, ochotu k vzájemné toleranci a pomoci a dostatek fyzické a psychické odolností pro zvládání nemalých potíží, které nás ještě určitě čekají. A samozřejmě také co nejrychlejší realizaci očkovacích programů, které jsou asi v současné době tím nejdůležitějším prvkem, který nám může účinně pomoci k ukončení tohoto pochmurného období a k návratu k normálnímu způsobu života. No a v neposlední řadě také pohodové prožití nadcházejících velikonočních svátků, byť asi tentokrát bez pomlázky…

Děkuji za odpovědi
Miroslav Čáslavský