Jan Týc pracuje u Správy železnic jako výpravčí hlavní služby v železniční stanici Strakonice. Je jednatelem fotoskupiny Spektrum Blatná a kurátor stejnojmenné galerie fotografie v Blatné. Působí také jako vedoucí skupiny FOTO Českého zemského svazu FISAIC. Je autorem a garantem společných projektů skupiny FOTO a Literáti na trati ČZS FISAIC – Photolitera. Je znám i jako člen technické komise FOTO mezinárodní federace FISAIC. Fotografie vystavoval v Dánsku, Švýcarsku, Francii, SRN, Rakousku, Austrálii, USA, Belgii, Litvě, Slovensku,… Získal několik čestných uznání a diplomů za fotografii. Je absolutním vítězem projektu E-moc-e v kategorii fotografie za rok 2020 a má za sebou deset autorských výstav. Na mezinárodním salonu fotografie FISAIC v roce 2021 získal bronzovou medaili. Je spoluautorem obrazové přílohy několika knih.

Jak ses dostal k fotografování? Pamatuješ si svůj první aparát a svoji první fotku?
Můj tatínek rád fotografoval. Jako strojvedoucí si s sebou na vlak brával často fotoaparát. Měl stařičký předválečný Box Tengor na svitkový film 6x9 od německé Zeiss Ikon. Ten prý dostal jako kluk od amerických vojáků v Nepomuku na konci války. S ním jsem začínal potom i já zhruba ve stejném věku. Dodnes ten fotoaparát mám, je plně funkční a má čestné místo v mé sbírce. Fotografické základy jsem získal ve fotokroužku na základní škole. Na úplně první fotku si nepamatuji, ale mám jednu, která jde se mnou dodnes. Byla to první velká fotka 40x30. Udělal jsem jí kolem roku 1985, ještě klasickou mokrou cestou pod zvětšovákem. Březový háj. Je to technika olejového efektu. Vystavenou jsem jí měl v USA, Rakousku, Austrálii a Litvě. Tehdy jsem ještě používal analogový Pentacon Six 6x6.
Hezké vzpomínky mám na svoji první autorskou výstavu v lázních Darkov. Měl jsem tam asi 20 černobílých snímků krajiny a pár portrétů mé tehdy asi čtyřleté dcery. Po výstavě mě napsal jeden pán, že se tam léčil po cévní mozkové příhodě a každý den se zastavil u dětského portrétu, který mu prý dával hodně sil do života. Když se fotky v výstavy vrátily, fotografii jsem mu poslal. To potěší asi nejvíc. Snímek mě potom otiskl německý časopis PhotoCreativ a český Photolife.

V knize Literáti na trati jsem se dověděl, že kromě fotografování se Ti od dětství líbila i železnice. Co zvítězilo?
Tatínek byl strojvedoucí, dědeček topič na páře. Já v patnácti chtěl jít samozřejmě také jezdit. Tatínek však nechtěl ani slyšet. Dodnes si pamatuji na jeho slova: „Jestli chceš jít na dráhu, tak jedině na výpravčího. Ten dělá pravidelně od šesti do šesti." A bylo jasno. Za svůj dosavadní čtyřicetiletý profesní život jsem nikdy nelitoval a dodnes tatínkovi dávám za pravdu. Prošel jsem řadou stanic, až jsem zakotvil ve Strakonicích na hlavní službě.“

Takže Ti zůstaly obě lásky. Která z nich se stala Tvojí pomyslnou manželkou a která plní roli milenky?
Tak s nadsázkou řečeno „milenka“ je fotografie. Železnice je manželka. Od manželky tedy utíkám za zábavou k milence a vracím se zpět k „manželce, která mě živí“.

Častým motivem Tvých snímků je krajina, portréty a železnice. Co fotíš nejraději?
Začínal jsem krajinou, kterou fotím dodnes. Portréty jsem začal více fotit až v pokročilejším věku. V krajinářské fotografii používám jen extrémně širokoúhlé objektivy s úhlem záběru 180 stupňů tzv. Fish Eye, které násobí perspektivu. Ačkoliv jsem železničář, fotografie železnice je řekl bych okrajovou záležitostí. Fotil jsem také celou rekonstrukci stanice před sedmi lety, Ale také několikrát modelku v železničním prostředí, nebo na dni železnice. Letos v Plzni budu také, kde bude i výstava fotografií členů skupiny FOTO ČZS FISAIC.

Existuje něco, na co bys rád zaostřil a stále se nedaří?
Líbí se mě krajina Bretaně, Majáky, divoká krajina pobřeží Atlantiku. Ale i tzv. moravské Toskánsko. Okolí Šardic, Svatobořic, Stavěšic. Ve figurální fotografii bych se chtěl více věnovat ateliérovému portrétu, pracovnímu portrétu a sociální fotografii.

Co si myslíš o focení mobilem?
Nemám s tím nejmenší problém, sám fotoaparát v mobilu používám také, ale fotografe na papíru je nenahraditelná.
Spíš tu jde o jiný problém. Každý fotí díky digitální technice a je to snadné. Lidé dělají tisíce fotek denně. Jenže vše je v počítači, v telefonu… Pak za čas technika selže. Disk zkolabuje a lidé jen řeknou no což… byly tam jen rodinné snímky… Ale ty jsou právě nejcennější. Hrady například tu stojí celá staletí a budou i nadále… Ale člověk tu je jen na chvilku. Lidi se mají fotit. Člověk je nenahraditelný, každý je jiný, žádný portrét není stejný. Mám rád staré fotografie. Tatínek jako chlapec fotil své rodiče jak kopí seno na louce, jdou s kravkou na pastvu, krmí prase. Ty snímky miluji. Jsou neskutečně lidské.

Ve Tvém CV jsem se dočetl, že jsi vedoucí skupiny Foto ČZS FISAIC. Co čtenářům prozradíš o této skupině?
FISAIC je mezinárodní federace pro kulturu zaměstnanců na železnici. Založili jej železničáři ve Francii již v roce 1956. Český zemský svaz je dnes začleněn pod Odborovým svazem železničářů. Skupina FOTO je v podstatě velký fotoklub. Jen členové jsou rozeseti po celé republice. Podobně fungují další skupiny (esperanto, film, výtvarníci, radioamatéři, literáti, kreativní ruční práce, železniční modeláři, filatelisté, muzikanti).

Jaká je náplň činnosti Fotoskupiny FISAIC?
FISAIC je specifický v tom, že členskou základnu tvoří spousta lidí z celé republiky a tak se sejdeme jen párkrát za rok. Nicméně téměř každoročně se představíme novou výstavou fotografií. Zúčastňujeme se mezinárodního salonu fotografie, kde pravidelně sbíráme řadu ocenění. V poslední době se nám podařilo zrealizovat společný a jsem rád, že velmi úspěšný projekt se skupinou Literáti na trati - Photolitera. Jedná se o fotografie doplněné poezií. Taková poezie ve fotografii. Já osobně, co se týká literatury, jsem poměrně úzce zaměřený čtenář. Čtu především literaturu faktu z období světových válek, ale díky práci na Photoliteře jsem za poslední roky přečetl opravdu obrovské množství souborů poezie a to několikrát za sebou. Pro naše členy pořádáme fotografické workshopy, kde si lidé mohou tzv. zafotit v zajímavém prostředí, nebo v atelieru.

Co Ti práce ve FISAICu přináší?
Zajímavá práce, setkávání s lidmi, nové zkušenosti…

Jak se může zájemce o práci ve skupině FOTO přihlásit?
Na stránkách fisaic.cz jsou informace o Českém zemském svazu FISAIC a také přihláška. Tu si zájemce stáhne, vyplní a odešle na adresu uvedenou na webu.

Často vystavuješ i v zahraničí. Která země je Ti jako fotografovi nejmilejší?
Určitě Francie. Mám tam řadu kamarádů fotografů. Několikrát jsem tam vystavoval. Dělali jsme výstavy Francouzům u nás. Byl jsem tam fotit určitě více než desetkrát.

A je nějaká, země nebo místo, kam by ses chtěl ještě se svým fotoaparátem podívat?
Letos jsem byl s francouzskými přáteli fotit v Bretani. Týden jsme fotili v oblasti Finistere na nejzápadnější výspě Francie. Pointe du Raz, Pointe du Van. Počasí nám vyšlo, nachodil jsem desítky kilometrů po útesech a bylo to nádherné. Ale Bretaň je veliká země a týden byl žalostně málo. A pak bych si rád zase zafotil z letadla. Kdysi jsem fotil dvakrát na zakázku pro město a okolní vesnice. To bylo ještě analogovou technikou na klasický film. Fotilo se ze sportovního letadla, hornoplošníku Brigadýr. Boční dveře byly vyndané, stejně tak sedačka. Seděl jsem vedle pilota zády, přikurtován k podlaze. Pilot se mnou celé odpoledne kroužil nízko, jak jen to šlo nad Blatnou a vesnicemi okolo. Byla to zajímavá zkušenost a krásná práce. Vzniklo tak spousty snímků, které byly později vydány jako pohlednice a řada jich je v knize Rybníky na Blatensku od blatenského autora p. prof. Jiřího Sekery.

Kterou ze svých fotografií máš nejraději?
Nejraději asi ten Březový háj. To se dělalo zvláštní technikou pod zvětšovákem. Bylo to hodně pracné a příprava trvala dlouho. Udělal jsem tenkrát několik stejných snímků. Díky technice zpracování je v podstatě každá fotografie originál. Nejtěžší na postproces byly ručně kolorované snímky.

Možná si to už ani nepamatuješ, ale kdysi jsi mi udělal překrásný portrét, který používám dodnes. Fotografoval jsi někdy nějakou významnou osobnost?
Ano. Tebe. Pamatuji si a jsem rád, že se portrét líbí. Ovšem „nejvýznamnější“ osobnost, kterou jsem v atelieru fotil, byla moje maminka. Bohužel než jsem jí fotku stačil dát, tak zemřela. Škoda, že jsem ji nefotil víc.
Fotil jsem pracovní portrét mé manželky na noční směně ve fabrice. Pustili mě tam fotit na začátku noční směny. Byla to taková rychlovka, mohl jsem tam být jen hodinu. Vznikla z toho řada dobrých snímků, které mám opravdu rád.

A když už jsme u portrétů, koho významného bys rád svým objektivem zvěčnil?
Nečekej ode mne výčet slavných jmen. Fotím obyčejné lidi a ke každému přistupuji jako k VIP. Baví mě pracovní portrét, sociální portrét. Líbilo by se mě fotit lidi například ve slévárně, v těžkých provozech.

Upravuješ své obrázky často a hodně ve Photoshopu nebo fotíš raději na „první dobrou“?
Používám Photoshop a podobné grafické programy na retuše. Je to podobné jako v analogové fotografii. Tehdy jsme to vše dělali v temné komoře, dnes u počítače. Na první dobrou snad jen reportáže a dokument.

Často používáš efekt monochromatického snímku. Má to nějakou výhodu?
Černobílá fotografie má nezastupitelné místo. Řada snímků vynikne právě v této úpravě. Monochromatické provedení snímek zklidní. V portrétu to platí stejně.

Co tě v poslední době potěšilo, z čeho máš největší radost?
Jednoznačně největší radost mám z mého vnuka Martínka. Od čtyř let se snaží držet fotoaparát v ruce. Nejdříve mu rodiče dali stařičký kompakt. Napadlo mě jednou prohlédnout, co vyfotil a ve spoustě „cvaků“ jsem našel hotové skvosty. On opravdu skrze „objektiv vidí“. Před dvěma lety jsme mu pořídili zrcadlovku a tři objektivy a já se ho trochu snažím skamarádit s technikou. On si stejně moc nenechá do focení mluvit, ale jsem rád, že si jde svou cestou. Měl už několik autorských výstav a letos v osmi letech vyhrál jednu z našich nejprestižnějších fotosoutěží Czech Photo Junior. Mezinárodní porota soutěže Czech Press Photo mu udělila nominaci a v lednu si šel převzít první cenu na výstavě v Národním muzeu. Vzhledem k tehdejšímu lockdownu jsem to mohl vidět jen v televizi. V loňském roce ještě vyhrál fotografickou soutěž e-moc-e. A k životnímu jubileu jsem si „nadělil“ autorskou výstavu v blatenské galerii fotografie Spektrum. A pro kontrast jsme se rozhodli ke společné výstavě, kterou jsme nazvali 60+8.

Používáš dnes jenom digitální techniku, nebo jsi zůstal věrný i analogové fotografii?
Dnes již jen digitál. Ale veškeré vybavení fotokomory dosud mám. Analogové fotoaparáty a objektivy také. S kolegou v blatenském fotoklubu přemýšlíme o něčem trochu jiném, a to o velkoformátovém focení dírkovou komorou, na plátno, nebo plochý film, ale není čas. Třeba se v důchodu k filmům, vývojkám a ustalovačům a i k té dírkové komoře vrátím.

-FJB-
Autoportrét Jan Týc