Tak dnes, kdy už mám fůru času, cestuji – bohužel – už víceméně jen vzpomínkami… Ale pamatuji si na jednu ze svých prvních soukromých cest do Itálie, kam se vdala moje kamarádka. Oni sem jezdili, já k nim nemohla. A když politický režim u nás konečně povolil, rozjela jsem se začátkem září 1990 sama vlakem já k nim do Mestre, které je poslední zastávkou před konečnou stanicí Venezia Santa Lucia. Cesta se zdála být ‚jednoduchá‘, čekal mě pouze jeden přestup ve Wien Hbf, kde jsem měla jedinou zato víc jak dvouhodinovou přestávku. Projít městem se nedalo, maminka kamarádky poslala svému zeti slivovici a já jim vezla mj. i dárkové balení piva Pilsen.

Ze žst. Hranice n/Mor. vyrážím po sedmé hodině ráno a do cílové stanice Venezia Mestre jsem dorazila až po víc jak čtrnácti hodinách cestování. Ale dojet jsem tam nemusela…. Ve Villachu Hbf procházel průvodčí celým vlakem a ptal se každého (!!!) cestujícího, kam jede. Hlásím Mestre a on mi naznačuje, abych se přesunula do předních vozů. Tak jsem se stěhovala poprvé. Cestu jsem si pěkně užívala, ale jen do Udine. Tu se vlak ještě dělí a proto znovu stejně profesionální a zodpovědná služba průvodčího mě posílá dopředu. A tak přece jen, i když s více jak hodinovým zpožděním, jsem do Mestre dojela, kamarádka mě už (nebo ještě?) s manželem na nádraží čekali. Tam ale večer život začíná, jenže já byla unavená jako kotě.
Při mém pobytu tam však musela kamarádka ještě na jeden den do zaměstnání. Pracovala u karabinierů ve Venezii kousek od chrámu sv. Marka. A tak jsem v to ráno jela s ní a poznávala ty fantastické a kouzelné Benátky, když se pomalu probouzejí. Z nádraží Santa Lucia jsme se na benátských kanálech všichni nalodili na jakousi pravidelnou lodní linku. Byla jsem jako v Jiříkově vidění – tu plul na gondole pekař s pečivem či kolem nás proplul zase zelinář s čerstvým ovocem… Prostě, zásobovaní obchodů – jen po vodě!!! Poznávala jsem město jinak, ne jako turista.
A pak následovala cesta k pracovišti kamarádky, a to právě přes náměstí sv. Marka. Nato jsem měla půl dne volno. Když jsem od ní odcházela, na papírek jsem si zapisovala názvy všech uliček, kterými jsem až na náměstí sv. Marka procházela. Tam jsem navštívila chrám a chystala se i na dominantní červenou zvonici. Mířím k pokladně, když vtom mi nějaká žena dává do rukou vstupenku. Proč? To dodneška nevím – jestli jsem byla jubilejní, či byl na věž ten den vstup volný nebo si mě jako průvodkyně některé ze skupin spletla, holt, to se už nedozvím…
Moje návštěva se chýlila ke konci, v předvečer následovala ještě rozlučková večeře, při níž jsem ochutnala nejen chobotnici, ale i mořského koníka. A už jsem se připravovala na zpáteční cestu. Na vlakovém nádraží zcela jasně poznávám české turisty – jak ti jsou typičtí, ha… A začíná mi stejná trasa jen opačným směrem. A najednou jsem v Břeclavi. Už je večer a v kupé jsem nyní úplně sama – začínám se bát. Projdu proto částí vlaku, ve které jsem se původně usadila. Ve vedlejším kupé je jeden mladý cestující, a tak se ho ptám, kam jede. Odpovídá mi německy – Brünn. Tak mu vysvětluji, že půlka, ve které sedíme, jede do Bohumína a do Brna jedou přední vozy. Zmateně mi děkuje, rychle se zvedá a kvapně odchází. Ano, tu službu ochotného italského průvodčího, který správně navigoval mě, jsem tady na oplátku sehrála zase já…
Hana Dostálová

Ilustrační foto: Miroslav Čáslavský