Tu nejdelší část své pracovní kariéry jsem prožívala buď ve smíšeném kolektivu, nebo jsem v kanceláři seděla jen s muži. Jsou féroví (i když ne všichni), ale z vlastní zkušenosti vím, že stačí jedna další kolegyně a peklo je na světě…

A právě moc krásnou a pro mě inspirativní dobu jsem zažila ale ještě v závodě MTH (Mechanizace traťového hospodářství) díky tehdejšímu řediteli! Ten kolektiv nerozeštvával. Podnik v Praze šel ale nakonec od dráhy, stavy se snižovaly, tak jsem měla na výběr: nejenže ráda cestuji, ale velkou roli sehrála ta praktická stránka = častější setkávání s rodinou.
Rozhodla jsem se rovnou pro pokladnu ČD, ale do kolektivu samých ženských jsem spadla totálně nepřipravena a pak – jakési roky jsem už měla, takže v tom falešném a na pomluvy bohatém prostředí jsem ‚neuměla vůbec plavat‘.
No, určitě už dnes všichni víme, co je bossing: to po vás rajtuje šéf(ka). A protože život je opakující se sinusoida, zažila jsem ho také!!! Ano, život mi ukázal i tu svoji odvrácenou tvář!! Bylo to v době tzv. Šípovy transformace drah, kdy v tom čase naše nadřízená povýšila na přednostku přepravy. Tato změna trvala naštěstí jen jeden rok = 1995 nebo 1996??
Ale abych aspoň trochu do nového kolektivu zapadla, hned jsem všem kolegyním navrhla tykání. To byla první chyba. Jednu pokladní jsem časem pro její chování nemusela, proto jsem ji tiše ignorovala, zato ona mě ne. Měla oporu v naší nadřízené, bývala i drzá, později pak intrikovala. Já neprovokovala, konflikty nevyvolávala, prostě – hleděla jsem si jen svého….
A jednou se a zrovna jí – a ještě i navíc – prý po mé směně ztratila tržba z toho dne. Zajímavé na tom bylo, že právě jí!! Když jsem nastoupila na svoji další směnu, už ve dveřích na mě čekala šéfová. Řekla mi, o co jde a že prý jsem už poslední a pak – jestli se peníze nenajdou ani u mě, bude muset celou událost nahlásit na Policii ČD. Klidně jsem tedy otevřela svůj trezor, pokladní kontejner i skříňku na šatně. Velmi důkladně se v mé osobní skříňce probírala dokonce i balíčkem mých hygienických vložek – kam až člověk klesne… a já za jejími zády ji beze slova jen tiše pozorovala… No comment!!
Najednou se na pracovišti objevuje kolegyně, která se po noční vrátila, takže přece jen tou poslední jsem já (!!) nebyla!!
Peníze se nenašly, čili jsme postupně jezdily mimo naši žst. na drážní policii. Když jsem byla na určitý den a hodinu pozvána já, měl tam pracovník policie už stoh výpovědí, oslovil mě ale opravdu slušně a z jeho hlasu byla cítit vlídnost: Vy máte na pracovišti dost problémů, že? A já mu také s klidem odpověděla – tak mi prosím Vás vysvětlete, proč bych si ještě další přidělávala, což je logické, ne? A ihned jsem mu sama nabídla ruce pro otisky prstů, ale nechtěl je, asi té situaci začínal rozumět… A tu část, kterou jsem vypovídala, jsem mu pak taky do psacího stroje diktovala a po napsání jsem si zápis důkladně přečetla i podepsala!!! To když jsem se pak vrátila do pokladny, ona pokladní, které se ztracená tržba týkala, na mě sama od sebe vyštěkla (jinak mluvit neuměla), jak pro ni bylo snímání otisků ponižující a blabla. Nakonec se peníze našly (ani nevím kde, či kdo je našel), důležitější a velice zajímavé, že to bylo narafičeno zase prý po mé směně!!! Co k tomu dodat?
Ten tlak na pracovišti byl na mě ale tak silný, že jsem už od toho všeho potřebovala klid. Odešla jsem na nemocenskou a dlouhými procházkami s psíčkem jsem se zklidňovala. A co se nedělo? Z pošty mi v době nemocenské došla doručenka (dodání přece = jen do vlastních rukou a proti podpisu), ale patrně nová, špatně proškolená pošťačka ji předala mé mamince, která nic nepodepisovala (já doma nebyla) a ta mladá žena z pošty vůbec netušila, jak hloupý kiks udělala, takže jsem vlastně nic nedostala. A co bylo obsahem? Zčistajasna bez varování a bezdůvodně jsem dostala VÝPOVĚĎ pro hrubé porušení pracovní kázně!!! Ale UF!! Co toto je zase za blbost? Čeho tak závažného jsem se měla dopustit? Vždyť si ničeho nejsem vědoma … A pak – v textu nahoře byl napsán jakýsi paragraf, dole pak byl zas jiný. Boha, ta šéfka neumí napsat ani výpověď!! A že nemám ráda rozdělané věci, „prozradila jsem se sama“ tím, že jsem se jako členka ROH obrátila na odbory. A myslíte si, že tehdy mi v nich někdo pomohl? Kde? Arogantní odborář se očividně nechtěl mým problémem vůbec zabývat a jízlivě mě varoval, abych se zbytečně nezdržovala, abych se stihla vlakem do konce vycházky vrátit domů!! Přesto mi čas díky rychlému ‚vykopnutí‘ ještě zbyl, tak jsem honem navštívila i náměstka ČD… A ten malý mužíček chodil důležitě s tím archem A4 nad hlavou a jaksi vítězně se mě ptá: A to mi tu necháte? Jistě, nechám, protože obsah výpovědi je neplatný!! Žasnu ještě dnes, jaká to u všech byla krátkozrakost, to neměl nikdo rozum na pravém místě?
Do týdne a přesně (!!) v 16. °°h (konec mé vycházky) za dveřmi zvonek. Za nimi šéfka se dvěma podřízenými, v obličeji ale hrála všemi barvami – zelená, zsinalá, bledá až mrtvolně bílá (kdyby se tak viděla) omluvně praví: Chybička se vloudila. Říkám jim – zbytečná cesta vás tří sem, já stejně nic nepřevezmu, protože ta výpověď je i tak pořád neplatná a zavřela jsem dveře.
Pozoruhodné na tom je i to, jak tehdy všechny kolegyně táhly tupě za jeden provaz! A divné navíc je i to, že se ani jedna z nich nešprajcla a nepostavila se proti zbytku – to se tak bály o své místo? A proč výpověď podepsal také člověk, který se vůbec nepídil po její příčině, důvodu???
Tak to nešlo tady ani tudy, a protože problémy a vše kolem spojené dotahuji do samého konce, sedla jsem a napsala dopis přímo do Prahy na Ministerstvo dopravy. Netrvalo dlouho a přijeli dva: právník s personalistkou. Jako první si pozvali šéfovou s hlavní pokladní (vlastně tehdy jí ještě zbývaly už jen dva měsíce ve funkci náměstkyně), pak jsem šla na řadu já a ve třetí fázi nás dali dohromady. I tady bojovala moje nadřízená ale proti mně dál… a za to, že „prohrála“, si myslela, že mě může zpátky nasadit třeba do okolních žst., které pod sebou měla!!! Pražská personální jí ale přede mnou důrazně řekla: zařadit ji musíte podle její pracovní smlouvy a ta zněla = na stejné místo!!!
Takže PRAVDA ZVÍTĚZILA, láska ovšem nikoliv!!
Po nemocenské jsem nastoupila tedy na své původní místo a začalo ‚druhé kolo‘. Ještě před nástupem jsem ale požadovala zavést na pracoviště urnu pro denní tržby a předávací sešit, kde se bude všechno zapisovat a navrch jsem pak všechny požádala o vykání – zklamali mě mj. také ti, se kterými jsem se od dětství znala!!
Doposud jsem na všechno stačila vlastním rozumem sama, později jsem se ale už jednorázově poradila raději s právníkem. Dostávala jsem totiž od nadřízené lístečky, které komentovala slovy – prý pozdrav – od přednosty. Položila ho na můj stůl a odešla. Když jsem měla už dva, tehdy se mě právník zeptal, jestli jí něco podepisuji. Nepodepisovala jsem – takže nic nemáte, nic jste od nikoho nedostala, uklidnil mě.
Ale komplot sílil či víceméně pokračoval, jen jsem si musela vybírat už nahromaděnou dovolenou. Nežádala jsem o ni, dostala jsem ji… a na své poslední směně před dovolenou vidím v předávce podpisovou listinu podepsanou už všemi pokladními (při turnusu to musela být tedy jó tajná i tichá pošta zároveň), ale kde ten arch do té doby vůbec putoval? A v něm stálo – prý – Na žádost VŠECH!! POKLADNÍCH svolávám schůzku u přednosty stanice tehdy a tehdy. Tak jsem tam do své prázdné kolonky připsala: Všech pokladních? Vždyť i já patřím mezi ně a o ničem nevím a na daný termín jsem dostala přece dovolenou!! No, nakonec jsem tam ale šla, vždyť mám stoprocentně čisté svědomí!! Všechny kolegyně se sesedly ke stolu kolem přednosty, jen já sedla do koutečku, což ale mělo svůj význam – na všechny jsem dobře viděla!! Schůzka byla velmi krátká. Přednosta se mě zeptal na to, co bylo vymyšleným předmětem konfliktu, já svoji verzi podrobně vylíčila, načež on všem kolegyním vč. šéfky řekl, aby s těmi smyšlenými a umělými stížnostmi už skončily!!
Musela jsem si ale pořád dávat sakra pozor, abych neudělala byť i malou chybičku, protože se přidaly a intrikovaly i kterési holky z tranzita a informací, ty provokace na mě číhaly ze všech stran! V té době ale i potom jsem do práce chodila zcela mechanicky, určitě v tom žádná radost nebyla!!! I pár ženských v pokladně mě na pokoji nenechalo, měly jízlivé a ironické poznámky na mou osobu i potom, zato mužští – i většina výpravčích – mi fakticky po celou dobu fandila a souhlasili se mnou, že i když jsem spor vyhrála a nakonec také všechno ustála, abych v žádném případě neodcházela!!!
No, a když vše konečně jakžtakž utichlo, za jakousi dobu jsem pak měla oslavit jubileum a najednou děvčata obrátila a ty falešnice se na mě začaly skládat… Když se tohle info dostalo ke mně, řekla jsem organizátorce sbírky, že nejsem žádný sociální případ a že od nich nic nepřijmu!!
A když pak nastal čas odchodu do důchodu té naší nadřízené, přesto, že mě až tolik nenáviděla (čím asi jsem ji iritovala?), tak jsem na ni, abych netrhala partu, také přispěla, ale občerstvení, které do pokladny poslala, jsem se ani nedotkla!!!
Hana Dostálová