Vždy se mi líbily koleje, vlaky a vše okolo železnice. Nedokázala jsem si představit, že bych v životě dělala něco jiného, než zaměstnání vonící dálkou vlakových cest a modrým suknem uniforem…

Inspirací mi byl můj děda, který byl vlakvedoucím. Odmala ve mně viděl budoucí železničářku. Nejraději by byl, kdybych se stala průvod­čí. Brával mě na výlety vlakem, učil mě znát věci, které by se mi mohly v budoucnu hodit. Je můj profesní i pracovní vzor, protože pro železnici žil. Dostával ocenění za zodpovědné plnění povinností a vůbec to byl ten nejlepší železničář, jakého jsem kdy poznala…

Na železnici pracoval i během války. V „rajchu“ jezdil jako průvodčí. Své zážitky z cest si zapisoval, a když začal vyprávět, kde všude byl a co všechno zažil, poslouchala jsem se zatajeným dechem. Jeho vyprávění byla poučná a dodnes na ně ráda vzpomínám.

Moje dětství i pozdější věk jsou spjaty s naší vesnickou zastávkou, kam jsem ráda chodila dívat se na vláčky a čekat dědu, vracejícího se ze služby. Také jsem tam často čekala na rodiče.

Já se však na dráhu dostala, až když nám odrostly děti. Dříve to nebylo možné. Nejprve díky nepřízni režimu a paní učitelky, která rozhodla, že železnice pro mě není, později kvůli dětem. Svůj sen jsem si splnila a na železnici jsem nastoupila až 2. května 1996. V letošním roce tedy oslavím dvacáté výročí.

Po zácviku a zkouškách jsem začínala jako závorářka. Později i hradlař­ka a dnes signalistka. Práce mě baví a je současně i mým koníčkem.

Takže zpět k mému příběhu. Jak už jsem psala, mé dětství a mládí ovlivnila zastávka ve Frahelži, kde jsem trávila hodně času. Často jsem zde čekávala na dědu nebo na rodiče, kteří se vlakem vraceli domů. Děda z práce, rodiče z cest.

V té době jsem se o dění na dráze a okolo ní hodně zajímala. Na moje zvídavé otázky mi už od předškolního věku děda vždy ochotně odpoví­dal. A nejen on. Také závorářky na zastávce. Mnohé mi vysvětlily. Pro­to například již od dětství vím, že místní závory měly provázek s uzlíky, podle kterých se poznalo, zda jsou otevřené nebo ne. Nedávno mě jeden z tehdejších zaměstnanců potkal, už jako stařeček, a povídal: „ Já to už tenkrát věděl, že skončíš u železnice. U tebe to naše učení nikdy nebylo marný.“ Všechny takto získané zkušenosti jsem zúročila o dvacet let poz­ději, když se ze mne závorářka opravdu stala.

Ale cesta k vysněné klice závor nebyla vůbec snadná. Když jsem vyšla základní školu v Lomnici nad Lužnicí a začalo se rozhodovat, kam na ško­lu, chtěla jsem samozřejmě na železničářské učiliště. To mi ale nevyšlo. Místo do Velenic na železniční, začala jsem jezdit do textilní školy u pod­niku JITKA v Jindřichově Hradci.

Na zastávku jsem začala chodit už jenom na vlak, jako cestující. Než se to změnilo, pracovalo zde mnoho dalších lidí a mnoho vody uteklo v nedaleké řece Lužnici, ke které vede cesta kolem ní.

Během svých pravidelných cest vlakem jsem na zastávce našla také svého manžela. To mi bylo šestnáct let. Rodiče mi jednoho dne slíbili, že se mou půjdou na myslivecký ples do sousední vesnice. A k tomu jsem potřebovala také nové šaty. Ty mi šila švadlena v Lomnici nad Lužnicí. Když byly skoro hotové, bylo k ní potřeba dojet na zkoušku. No a jak se to tak na dráze občas stává, měl vlak, kterým jsem na zkoušku jela, zpoždění. Leden, venku sníh, mráz a na zastávce jen plechový přístřešek. Moc teplo v něm nebylo…

A tehdy měl na zastávce denní službu závorář, a ten když mě tam vi­děl stát, vyšel ven, aby mi řekl, že vlak má zpoždění. A taky, že se mám jít ohřát k němu na stanoviště. A tak jsme se spolu seznámili. Na ples se mnou sice nešel, to měl právě noční, ale za dva roky jsme se vzali. Tak jsem si na naší zastávce našla i manžela. Ze závoráře se časem stal obchůzkářem. Na železnici pracoval celých třicet let. A nebýt pracovního úrazu, který utrpěl jako traťový dělník, asi by tam byl dodnes. Pooperač­ní stav mu to však již nikdy nedovolil.

Jak šel čas, měnili se na naší zastávce další a další lidé. Tak se na zastávku dostala i moje maminka, která zde pracovala až do důchodu. Celkem 24 let.

Když i naše děti odrostly, rozhodla jsem se, že i já půjdu na dráhu. Děti byly šikovné, a tak jsem mohla pracovat na směny. Nejprve jsem to chtěla jen zkusit, a nakonec se mi tato zkouška vyplatila.

Začala jsem jako závorářka. Moje první stanoviště bylo na širé trati, na hlavní silnici, kousek za Lomnicí nad Lužnicí, odkud jsem viděla na město. Měla jsem zde na starosti dva dálkové přejezdy a jeden místní. Místní byly na hlavním přejezdu a měřily na délku třináct a půl metru. Provoz byl tehdy ještě silný. Jezdily „písky“ a osobních vlaků bylo také více. I provoz na silnici byl silný, a já musela nejdříve přejít silnici a pak jsem mohla závory zavřít. Mnohdy mě auta nechala čekat. Nikdo nechtěl být závorami zdržován…

Zde jsem působila tři roky a tři měsíce, až do modernizace. Při ní nahradily původní mechanické závory závory nové, elektrické s vý­stražníky.

Další mojí štací bylo hradlo se zastávkou Lužnice. Dodělala jsem si zkoušku strážníka oddílu a pokladního. Na hradle Lužnice jsem prodáva­la jízdenky a obsluhovala čtvery závory. Byla to o poznání jiná práce, než na předchozím stanovišti.

Jedny závory, ty na hlavní silnici, byly stejné jako na předešlém pra­covišti. U těch tří zbývajících jsme ale museli chodit mezi auty. Nadáv­ky, kterými nás někteří nespokojení šoféři častovali, jsme slyšeli až na zastávku. Na tohle všechno si musí člověk zvyknout a nechávat to bez odezvy, jinak by u přejezdu nemohl pracovat.

Jedny závory kryly přejezd k největšímu českému rybníku – Rožmberku. Po celý rok u něj stála vozidla jen výjimečně. Ale v době výlovu! Auta se hromadila, řidiči nadávali, houkali… Naštěstí to bylo od našeho stanoviště poměrně daleko, tak se to vždy obešlo bez problémů.

Byl zde výborný kolektiv. Každý vždy ochotně poradil a pomohl, což je při tak zodpovědné práci hodně důležité.

Oddílová návěstidla byla mechanická s elektrickým osvětlením. Zato jejich předvěsti svítily ještě na petrolej. To znamenalo každý den dvě dvoukilometrové procházky. Taková petrolejová lampa se musí udržovat. Dbát na správnou délku knotu, čistit cylindry, dolévat „petrolku“ a nako­nec lampu zapálit, aby svítila. Prostě udělat vše tak, jak má být.

Jízdenky se psaly ručně, žádný počítač. A protože ze vsi jezdilo hodně lidí a v sezóně ještě jednou tolik, bylo stále co dělat. Vzpomínám si na jednu příhodu. Nešlo mi přestavit návěstidlo na návěst Volno. A tak jsem šla s ruční přivolávací návěstí. Postavila jsem se k návěstidlu a očekávala vlak. Vtom na silnici u přejezdu zastavilo auto a řidič na mě křičí: „Ženská, co tam děláte. Vždyť vás přejede vlak.“ A hned mě chtěl zachránit. Nakonec jsem mu vysvětlila, že když mě za­chrání a nebudu u koleje stát, tak nepůjdou otevřít závory a on neodje­de. Přesto stál po celou dobu u auta a dokud vlak neprojel, nespustil mě z očí. Nakonec mi řekl, že netušil, že práce u dráhy je takhle nebezpečná.

Jindy mi zase jeden řidič nadával, proč nepustím vůz záchranné pomo­ci, že vidím, že houkají, a zřejmě mi to vůbec nevadí… Tomu jsem ale nevy­světlovala nic. Stejně by nepochopil, že by se rozjeli všichni a nakonec by to špatně skončilo. Nastalo mnoho různých situací a vždy mě něčím pou­čily. A jak už to chodí, mechanické závory nahradila modernější technika.

Protože jsem měla zkoušku strážníka oddílu, začala jsem dojíždět jako střídačka na hradlo Vlkov nad Lužnicí, kde byly ještě mechanické závory. Celkem troje: jedny místní a dvoje dálkové.

Zastávka hradlo Vlkov se nachází na okraji vesnice, sousedí s hostin­cem a Vlkovským rybníkem. Jsou zde v každé roční době nádherné vý­hledy na vycházející slunce i nádherné západy, odrážející se v zrcadle hladiny. Přejezdy jsou jen místní, žádná hlavní silnice a žádný velký pro­voz. Na druhé straně je Vlkov hodně navštěvovaný turisty, a tak o práci i o zajímavé příhody nebyla nouze. Zastávkou putovali vodáci, cyklisté, v sezóně chataři, protože v okolí je hodně chatek a chalup. Z této vesnice pochází i již zmiňovaný dědeček – vlakvedoucí.

I když naše zastávka je jen jedna, mám i na toto místo hodně vzpomí­nek. Prostě Vlkov má svoje nenapodobitelné kouzlo. Každý rok se sem vrací i houbaři, protože okolní lesy jsou plné hub. Lesy, rybníky, prostě nádherná jihočeská příroda lákají turisty, rybáře, cyklisty. Nedaleká pís­kovna je příjemným místem ke koupání…

O dovolených chodila spousta zvídavých návštěvníků okukovat, co že to v tom domečku dělám. Některým jsem vysvětlovala stručnou funkci elektromechanického zabezpečení jízd vlaků, jiným stačilo jen koukat. Mnozí si zastávku a závory fotili, protože to prý je už vidět jen málokde.

 Jednou o prázdninách ke mně na zastávku přišla parta vodáků. Prohlí­želi zastávku, závory a viditelně tím byli nadšení. Nakoukli i do služební místnosti a dali se se mnou do řeči. Že prý je železnice baví a že se rádi dívají na starou techniku. Jestli bych jim mohla vysvětlit, jak to všechno funguje. Nejvíce je zajímalo traťové souhlasové hradlo, což je zařízení, které znemožňuje pustit na trať vlak, dokud ten předchozí traťový úsek neopustil. Nakonec se svěřili, že jsou výpravčí ze severních Čech a že takhle hezky jim to nevysvětlili ani na kurzu. Poděkovali za ochotu a šli dál svou cestou.

Do Vlkova jezdili také studenti biologie, aby zkoumali netopýry ve volné přírodě. Mají poblíž chatu. Jednou jsem přijela na denní směnu a na zastávce, na zděném sloupku spal netopýr. Zapomněl se ráno scho­vat. Celý den pak každý, kdo na zastávku přišel, netopýra obdivoval. Děti měly radost, že ho vidí, turisti se s ním fotili. Bylo příjemné celodenní zpestření. Bohužel se špatným koncem. Večer jsme zjistili, že na sluníčku zahynul a seschnul. Ale i to se v přírodě stává. Celý den rozdával lidem radost a nakonec na to doplatil životem. Škoda jen, že jsem neměla mož­nost si ho taky vyfotit.

Protože jsem dělala střídačku, neměla jsem žádné domovské stanoviš­tě. Pracovala jsem tam, kde mě momentálně potřebovali. Celkem to byla čtyři místa, ale Vlkov byl nejhezčí. Jezdila jsem tam ještě i v dobách, když jsem byla signalistka. To už se tam jízdenky neprodávaly. Zbylo jenom hradlo a původní mechanická návěstidla nahradila světelná. Odsloužila jsem zde i poslední noční směnu předtím, než nastoupila moderní tech­nika. Další den byly zprovozněny elektrické závory a automatické hradlo. Pokrok nelze zastavit. Přesto dnes, když jedu vlakem okolo, tak se mi vy­bavují vzpomínky na několik nádherných let, která jsem tady odsloužila. I místní lidé si vzpomenou, když se potkáme, a to potěší.

Když opustím ve svém vyprávění Vlkov nad Lužnicí, tak se přenesu na naši zastávku Frahelž. Několikrát se mi povedlo sloužit společně s maminkou. Já ve Vlkově, ona ve Frahelži. Škoda, že se toho nedožil děda, jistě by ho to po­těšilo. Pak maminka odešla do důchodu a já na Frahelži sloužila sama.

Maminka pracovala na zastávce dvacet čtyři roků. Měla to kousek. Říkali jsme, že jenom seběhne kopeček a je v práci. Zastávka je moderní, s přístřeškem a prostornou čekárnou. Veliké povodně roku 2002 se nevy­hnuly ani Frahelži. Měla jsem jet na denní a z nádraží v Lomnici mi volala výpravčí, že jsou povodně a až do odvolání nebudou jezdit vlaky. To byla pro mě, ale i pro ostatní špatná zpráva. Nikdo nevěděl, co přijde. Týden se nevykonávala služba. Řeka Lužnice, která teče nedaleko zastávky, se rozlila do okolí. Jediná přístupová cesta na zastávku byla po trati. Lidé se chodili dívat na řeku ze železničního mostu, který je nedaleko.

Po týdnu jsem měla zastávku otevřít. Byl to pro mě zvláštní úkol. Dodnes si pamatuji to dojetí. Odemkla jsem závory a upozornila lidi, že už se po trati nechodí, že začaly jezdit vlaky…

Lidé ve vsi neutrpěli škody, protože vesnice je na kopci. Hůře dopadli ti, kteří mají chatu u řeky. To mi připomíná dva manžele, kteří do Fra­helže rádi jezdili. Bylo to před mnoha lety, ještě za mého dětství. Paní měla ve Frahelži příbuzné a pán byl železničář. Nakonec si postavili chat­ku u řeky, která za povodní nedopadla dobře. Děti neměli, a tak jsem je často a ráda navštěvovala. Pán poutavě vyprávěl a skládal básničky. Píši o něm na závěr právě proto, že jedna z nich se k tomuto místu váže. Snad se na mě nebude zlobit…

Snad není tolik krásna v Temži

jak v údolí Lužnice.

Jak v kouzelné, tiché Frahelži,

tu miluji nejvíce.

Rád se tam vracím znova a znova

k rybníku kráse a vůni lesu,

k nohám té krásy všechno snesu.

Když mi bude osud trochu přát,

navždy se tam vrátím rád.