Karel Bartoň

V době, kdy už jsem dělal chvíli výpravčího vlaků, ozvala se matka pří­roda a ruku v ruce s hormony mi naznačila, že i já, do té doby téměř nepolíbený, urostlý dobře stavěný mladý muž, bych se měl poohlédnout po nějaké dívce.

Ne, že bych se do té doby o žádnou nepokoušel, ale buď už byla zada­ná, nebo ji odradila má nesmělost a plachost.

Tedy ukecaný jsem býval vždycky a obstojnou hrou na flétnu jsem také občas nějaké popletl hlavu, ale co se týká toho ostatního, zůstával jsem asi hodně daleko za očekáváním dotyčných slečen.

Tehdy jsem ještě nebýval tak líný jako dnes a doba vysedávání u počítačů, tabletů a jiných (dnes již pro naprostou většinu populace nezbytných volo­vin) byla ještě v plenkách. Chodil jsem každý týden tancovat country tance.

Líbilo se mi tam jedno černovlasé obrýlené děvče, a protože ani já jsem mu nebyl lhostejný (hlavně poté, co jsem ji odvezl a odnosil v náru­čí po doktorech, když si na tancování vyhodila koleno), slovo dalo slovo a za nějaký čas jsme spolu začali chodit.

Bylo jen otázkou času, kdy za mnou začne docházet i do práce.

Protože přes den i ona pracovala, zbývaly noci, soboty a neděle.

Tenkrát ještě pochopitelně neměla režijku a sem tam neměla na lís­tek. Tak ke mně jezdívala kolikrát jen za dobré nádražácké vztahy a pusu pro průvodčího.

A že jich bylo!

Když už za mnou chodila asi měsíc, vzkázala mi její maminka, že jsem houby výpravčí, když dcera chodí na nádraží a stále se vrací domů čistá.

Tedy čistá… Zajisté znáte slavnou scénu z filmu Ostře sledované vlaky, kde výpravčí Hubička razítkuje rozkošnou prdelku sličné průvodčí.

No a moje děvče stále nic!

Tak jsem se rozhodl, že té nevěřící ženské dokážu, kdo je a není vý­pravčí.

Tenkrát se ještě drahou vozilo vše možné i nemožné a také spěšniny, takže o nějaké to razítko nebyla na nádraží nouze.

Tak jsem svoji dívku svlékl, položil na veliký starý stůl paní nákladní pokladní, vytahal všechna razítka, co byla po ruce, a vzal to od ramínek až po paty. Pro jistotu jsem si ještě potřel polštářek čerstvou razítkovací barvou. A to si pište, že jsem si dal záležet!

Tenkrát se má dívka vrátila domů a maminka si mohla přečíst, co je na ní ,,Křehké“, kde to má ráda ,,Pilně“, kde je lepší ,,Neklopit“, ve které stanici sloužím a na kolik si které místo cením (protože v té době bývala na nádražích i razítka s čísly kvůli nálepkám na nákladní vozy).

No, řeknu vám, měl jsem obrovskou radost, když mi tchyně vzkázala, že jsem opravdu výpravčí, a pozvala mě na oběd. Má dívenka měla ještě čtrnáct dní co dělat, aby ze sebe všechna ta razítka umyla.

A hádejte, co jsem od ní dostal ke svátku?

Nádherné razítko s parní mašinkou, profesí a názvem mé milované stanice. Ještě pořád ho mám.

A ta dívka? V roce 1993 jsme se vzali, v roce 1995 se nám narodil první syn a o tři roky později další. Jsme spolu dodnes.

Pravda, po zdařilé operaci očí sice tvrdí, že si mne vzala kvůli režijce, ale já myslím, že přece jen i kvůli něčemu jinému.

A slečny, dámy, mladé paní, razítka jsou stále k mání.