Článků o švýcarské železnici bývá publikováno mnoho. Jedná se o takový fenomén, že je o čem psát a čemu se obdivovat i tentokrát. Společně s ruskou Transsibiřskou magistrálou nebo spojením Peking – Lhasa v Číně a spoustou dalších zajímavých železničních tratí patří mezi ta nejobdivovanější dopravní spojení na světě. Specialisté z firmy SUDOP Brno, která má na české projekční scéně více jak 30letou tradici, měli možnost čerpat zkušenosti a zároveň inspiraci, protože i ta je při projektování drážních cest důležitá, ve velmi náročném terénu Rhétských Alp. Ty se, kromě dalších území, rozkládají na území dvou švýcarských kantonů – Graubünden a Ticino. Jedním z provozovatelů železniční dopravy v této oblasti je Rhétská dráha (RhB).
U významných lidských počinů je vždy zajímavé sledovat motivaci těch, kteří vytvořili dílo zasahující do moderní současnosti, již navíc stále ovlivňuje. Za vznikem Rhétských drah stojí Willem Jan Holsboer (1834–1898), švýcarský podnikatel nizozemského původu. Jeho ženou byla Angličanka (její jméno v dostupných zdrojích nebylo nikde uvedeno), která poměrně záhy onemocněla tuberkulózou. Na základě této životní situace se manželé odstěhovali do švýcarského Davosu, kde se ubytovali v hotelu Strela. Holsboer se během svého dalšího života v Davosu podílel na vybudování trati Landquart–Davos (v letech 1888–1890), která byla později přejmenována na Rhétskou dráhu (Rhätische Bahn). Jedná se o předchůdce dnešní železniční společnosti, jejíž aktuální status je akciová společnost, ve které 95,5 % vlastní Švýcarská konfederace společně s kantonem Graubünden. Zbylý podíl je v majetku obcí a soukromých osob. Holsboerovým dílem je i lanovka na vrchol kopce Schatzalp, která zde byla vybudována právě kvůli sanatoriu pro tuberkulózní pacienty.
Pro cestovatele, dobrodruhy a milovníky vlaků nabízí RhB cestování Bernina expressem a Glacier expressem. Na trati Bernina expressu je možnost vidět kruhový viadukt Brusio, který se nachází v těsné blízkosti italských hranic. Kruhovým viaduktem o poloměru 50 m bylo netradičně, ale skvěle vyřešeno spojení mezi dvěma městy Tiranem (IT) a Poschiavem (CHE). Přestože vlakové soupravy při průjezdu musí snížit rychlost na max. 30 km/hod., tak přidáním jedné kruhové smyčky na trať se podařilo zajistit bezpečný a požadovaný sklon trati.
Dalším úsekem trati Berninského expresu je Albulská dráha, která spojuje města Thusis a St. Moritz. Trať vystoupá až do nadmořské výšky 2 238 m n. m. do stanice Ospizio Bernina nacházející se v průsmyku Bernina. Nahoře lze obdivovat krásu jezera Lago Bianco. Původně zde byla dvě menší jezera. Ta byla historicky spojena do jednoho, které má v současnosti funkci rezervoáru pro vodní elektrárnu.
Glacier expressem, který spojuje St. Moritz a Zermatt, lze přejet přes světoznámý viadukt Landwasser – most, jehož poloměr zakřivení je 100 m. Most, jak už název napovídá, překlenuje údolí řeky Landwasser. Zde stojí za zmínku i konkrétní výška pilířů, které se tyčí do výše úctyhodných 65 metrů. Jedna z koncových opěr mostu vede rovnou do tunelu Landwasser o délce 216 m. Generální oprava celého mostu proběhla v roce 2009. Rekonstrukcí byla stavba odlehčena, ale i přesto z vnějšího pohledu nedoznala žádných změn. Změnu vzhledu mostu ani krajiny nebylo a není možné provádět i z toho důvodu, že tento most je pod ochranou UNESCO.
Další navštívené viadukty sice pod ochranu UNESCO nespadají, ale i tak mají svá prvenství. Viadukt Langwieser, který překonává tok řeky Plessur nedaleko vesnice Langwies, byl v době své realizace jediným železničním mostem na světě vyrobeným z betonu, který měl rozpětí 100 m. V současné době je součástí Rhétských drah a stále je jejich největším mostem. Při troše štěstí se lze po tomto mostě svézt v otevřeném vagónu, což celou autenticitu zážitku ještě umocňuje.
Viadukt Solisbrücke nad údolím řeky Albula je prvním kamenným obloukovým mostem ve Švýcarsku, jehož konstrukce byla vypočítána podle teorie pružnosti. To umožnilo, aby klenby byly konstruovány v parabolickém tvaru, a proto byly obzvláště štíhlé.
Jedním z předpokladů pro rozvoj jakéhokoliv oboru je neopomíjejí jeho historie. Ve Rhétských Alpách se lze vrátit do počátků železniční dopravy díky jízdě parním vlakem další dopravní společnosti – Dampfbahn Furka-Bergstrecke kolem průsmyku Grimsel a přes průsmyk Furka (2 163 m n. m.). Na založení této švýcarské společnosti má lví zásluhu český rodák, pan Stanislav Holeček (viz také obsáhlejší příspěvek v NŽT 6/2021). V terénně exponovaných úsecích této trati přechází adhezní úseky do ozubnicových (systém Abt). Uplatnění systému ozubnice Riggenbach můžete zase vidět na ozubnicové dráze z městečka Vitznau na vrchol hory Rigi (1 798 m n. m.). Jedná se o nejstarší zubačku v Evropě vůbec.
Většina tratí RhB je kvůli konfiguraci terénu úzkorozchodná (1 000 mm). Část tratí (cca 30 %), např. zde již zmíněná Albulská dráha nebo trasa přes průsmyk Bernina, je součástí kulturního dědictví UNESCO. Důvodem zařazení těchto tratí pod ochranu UNESCO byl fakt, že citlivým zpřístupněním jinak izolovaných lokalit došlo v dané oblasti k rozvoji ve smyslu sociologickém i ekonomickém. Zároveň se jednalo o nevídaný architektonický i technický počin, který, nahlíženo přes současné požadavky na výstavbu, neměl negativní dopad na životní prostředí.
Když řeknete Švýcarsko, většině se vybaví pojmy jako sýry, čokoláda nebo hodinky. Specialistům a odborníkům v dopravě se vybaví také preciznost, technická dokonalost a vyřešení dopravního spojení v obtížném terénu leckdy možná jednoduchými, ale i ve 21. století účinnými vynálezy.
Ing. Marie Strašilová
