Při pobytu v lázních Číž kúpele či jinde v oblasti Národního parku Slovenský kras, či Národního parku Muráňská planina, možno zažít nejedno dobrodružství s „lovením Bobříka odvahy“. Nabízí to návštěva nedostavěné železnice tzv. Gemerských spojek. Jejich realizace začala po vzniku Slovenského státu po roce 1939 a odstoupením některých příhraničních tratí Maďarskému království (ano, Maďarsko bylo do roku 1944 královstvím bez krále s regentem admirálem Horthym Miklósem de Nagybánya 1868-1957). Stavba začala v roce 1941 a pokračovala až do roku 1949, kdy byla definitivně zastavena (ač se ještě v roce 1990 objevila studie proveditelnosti a dokončení díla, ač jen v úseku Revúca - Tisovec!). Viz https://www.zeleznicne.info/view.php?cisloclanku=2009120009 

Největším lákadlem zde je Slavošovský tunel, který je dlouhý 2,4 kilometru, kupodivu v něm v současnosti vede dokonce cyklostezka. Tunel však není osvětlený a cesta tunelem se tak stává adrenalinovým sportem. Osobně jsem cestu zahájil již den před uskutečněnou cestou a to v žst. Plešivec, kde jsem hovořil s výpravčím o provozu na trati D3 Plešivec - Slavošovce. Osobní doprava na trati byla zastavena po Dzurindově rošádě v roce 2003, nákladní doprava na trati existuje, ale má sestupnou tendenci, manipulační vlak je veden pouze podle potřeby dvakrát týdně. Někdy je veden pouze do dopravny a nákladiště Štítnik, kde se nakládá dřevo, někdy zajíždí až do Slavošovců, kde se také nakládá dřevo, většinou do Rakouska, jednou za měsíc se dováží celulóza do místní papírny. V dopravně Slavošovce je konána dopravní služba závoráře ŽSR, který má za úkol sledovat kontrolky PZZ VÚD. Výpravčí v Plešivci říkal: „Zítra by měl manipulační vlak jet ráno kolem 6.45 z Plešivce. Vy jste byl nebo jste železničář, že?“
„Jak jste to poznal?“ já na to.
„No víte, to už je taková diagnóza, na lidech to poznám.“
Nocuji tedy v Rožňavě a hned ráno jedu autobusem v 6.50 do Štítníku a vydávám se k dopravně. A co vidím: právě zde posunuje manipulační vlak s lokomotivou řady 742, odstavuje 5 Eas a s dvěma plošiňáky a pokračuje do Slavošovců.
Mezitím si odskakuji na návštěvu Ochtinské aragonitové jeskyně (je v UNESCO), která byla otevřena v roce 1972 a je jediná svého druhu v Evropě a třetí na světě! Návštěva opravdu stojí za to. Z jeskyně pokračuji po neznačené svážnici (značená cesta je neschůdná!) do obce Ochtiná , kde hovořím v místním obchodě o záměru projít tunel a nasedám do autobusu k dopravně Slavošovce. Hned u papírny je drogerie a prodavačka mi nabízí za 8 euro baterku do tunelu. Je rozhodnuto - tunel projdu. Se zatajeným dechem vstupuji do tunelu a na tři čtvrtě hodiny bez signálu a za úplné tmy bez světla na konci tunelu (tunel je v oblouku) skládám Bobříka odvahy. Konečně jsem venku a šťasten, že se cíl mé cesty zdařil. Pak již následuje pouze krátký Koprášský tunel (240 metrů) a dostavěný viadukt po kterém přecházím do obce Mníšany, odkud jedu autobusem na noc do Revúce. (Pokračování v dalším článku Cestujeme).
https://mapy.cz/zakladni?x=20.2486698&y=48.6825701&z=14&source=muni&id=22310
Martin Kubík