Miroslav Zikmund popisuje kladné i záporné zážitky z cesty vlakem podél Vltavy a Sázavy

V sobotu 13. dubna jsem se vydal na inspekční cestu do Čerčan přes Vrané nad Vltavou s cílem získat v Týnci nad Sázavou, pokud bude k mání, kulaté turistické razítko ČD. Cíl dne se kupodivu podařilo splnit, nicméně celou cestu jsem se nestačil divit, jak ve smyslu kladném, tak i záporném. Zvolil jsem sobotní vlak 9057 s plánovaným odjezdem z Hlavního nádraží v 9:23. Souprava čtyř pater, jejichž rodný list nese datum 1976, byla místo turnusově plánované Bardotky 749 tažena vršovickým Brejlovcem 754, takže hlasité burácení motoru v údolí Vltavy a Sázavy a zejména z Davle „hore kopcom“, na které jsem se těšil, bylo nahrazeno nevýrazným brumláním.

Patra, jejichž batolecí kroky v roce 1976 spojené s řadou potíží – mnohdy nefunkční dálkové zavíraní dveří, které nebyly za jízdy blokovány – si stále pamatuji, jsou nyní modernizována. Červenou koženku „Made in GDR“ nahradilo modré čalounění, k dispozici je WiFi, elektrické topení (pamatuji si parní), centrální napájení (původně vlastní generátor na podvozku, který byl zpřevodovaný tak, aby dával maximální výkon již při rychlosti 30 km/h) a také tlačítkové ovládání dveří. Téměř pět křížků by jim nikdo nehádal. Nízkopodlažní vozidlo s konstrukční rychlostí 100 km/h a prostorem pro kola nebo vodáckou či trampskou bagáž je pro podobné tratě jako udělané. Neškodil by zde ale vlakový rozhlas hlásící stanice a zastávky. Frekvence přiměřená, četný nástup ve Vršovicích, Kačerově a Braníce, v Krči, dopravně trochu z ruky, nic moc.
Počasí přálo. Cestou na Kačerov jsem viděl, že vlečková kolej z Nuslí do vjezdové skupiny vlečky ONJ je vytrhaná a vjezdová skupina ONJ má vytrhané koleje. Po téměř 55 letech si kompletní rekonstrukci včetně TV zaslouží. Poprvé jsem byl na ONJ v červenci 1973, relativně krátce po jeho dokončení. Na Kačerově (dopravně Praha-Krč, obvod Spořilov) jsou již patrné základy nového ostrovního nástupiště – obě koleje budou společné pro osobní dopravu i nákladní vlaky směřující do obvodu ŽST Praha-Zahradní Město. Do budoucna se uvažuje i o druhé koleji na Zahradní Město. Boční nedostatečně dlouhé nástupiště s délkou 150 m (při odklonech nemožnost zastavení, 2 x 471 mají společně na délku 158,2 m) uvedené do provozu se zpožděním čtyř desítek let zmizí. Bohužel v přechodném plánku obvodu Spořilov je uvedena délka nástupiště 150 m… Co si o tom myslet? Uvažování stratégů SŽ je zvláštní, ale cestující veřejnost není partnerem provozovatele dráhy, tudíž zájmy cestujících nejsou shodné se zájmy provozovatele dráhy. Jaký to rozdíl oproti Švýcarsku… Proč by dlouhý odklonový R od nebo do Plzně nemohl zastavit na Kačerově? V zastávce Praha-Eden, kde pravidelně zastavují pouze osobní vlaky zpravidla v řazení 2 x 471 v délce necelých 160 m, jsou nástupiště dlouhá 220 m. Případ od případu se zastávka využívá pro příjezd nebo odjezd zvláštních vlaků pro diváky z nedalekého fotbalového stadionu, případně pro hráče klubu jedoucí k utkání.
Branický most Inteligence je zdárně opravován, pracuje se i o víkendu. Cesta sice pěkně ubíhala, leč jaksi narůstalo zpoždění, aniž bychom někde čekali na zpožděné křižování. Těžko říci, zda to bylo vlivem Brejlovce či strojvedoucího. V minulém tisíciletí jsme jezdili obvykle s náskokem a čekali na čas. Ze zastávky Krhanice, která byla kdysi ŽST, se odjelo s 19 minutovým zpožděním (po odečtení 3 minut na odjezdu z Hlavního nádraží máme + 16 minut). Pozoruhodné je, že předchozí vlak 9055 ve stejném složení si vezl po celou cestu z Hlavního nádraží do Týnce zpoždění 5 minut a v Čerčanech byl s minutovým náskokem. Následující vlak 2 x 814 dojel včas. Vlivem zpoždění nezbylo z plánovaných 16 minut pobytu nic, musel jsem tedy za účelem razítka vystoupit. O nic nešlo, turistické razítečko bylo, za cca 20 minut jel další vlak, pokladna ČD je v příjemné nové, cca 4 roky staré budově a jsou zde volně přístupné WC. Marně jsem ovšem hledal tabuli s jízdními řády (inu šotouš). Ta se zcela nelogicky nachází na zdi původní výpravní budovy, na níž je rovněž umístěna elektronická tabule informující o jízdě vlaků, kam ovšem standardní cestující – pokud není čmuchající šotouš – nepůjde, co by tam hledal… Přemístit tabuli s jízdními řády, případně i tu elektronickou, na veřejností navštěvované místo je patrně složitý technický problém, přitom ale zeď nové budovy, která je mimo jiné i pod střechou, je na umístění obojího jako udělaná.
Miroslav Zikmund