Na železnici není opravdu všechno růžové

Cesta z Brna do polské Varšavy proběhla bez větších komplikací, přestože byla o několik hodin delší a zahrnovala přestup v Praze místo v Bohumíně. Delší trasa nám však nedělala vrásky, protože jsme se mohli kochat okolím a zároveň vyřizovat studentské i pracovní záležitosti.

Problém nastal až při cestě zpět do Brna. Už dva dny před plánovaným odjezdem jsme si na IDOSu nemohli zakoupit jízdenky, ačkoliv byly podle nabídky dostupné. Stejná situace se opakovala následující den i v den odjezdu. Nakonec nám nezbylo nic jiného než zajít přímo k pokladně a za pomoci angličtiny se pokusit vyjednat koupi lístků, polští zaměstnanci však anglicky příliš neuměli. Po zdlouhavé konverzaci jsme se dozvěděli, že jízdenky na námi vybraný vlak není možné zakoupit na pokladně, ale pouze prostřednictvím aplikace, přes kterou nám to ovšem z neznámého důvodu nefungovalo.

Protože jsme už s večerním návratem počítali, nezbylo nám nic jiného než zvolit delší trasu se dvěma přestupy. Nejprve v Krakově a poté v Bohumíně. Na první pohled to nevypadalo jako velký problém, ale nakonec se ukázalo, že tato cesta přinesla několik nepříjemných a zároveň i komických situací, na které jen tak nezapomeneme.

Na první trase Varšava–Krakov jsme z nějakého důvodu dostali rezervaci na oddělená místa. To by samo o sobě nebylo nic vážného, kdyby se jednomu z nás nestalo, že jeho místo na dané trase fyzicky vůbec neexistovalo. V druhém případě bylo naštěstí vše v pořádku, kolega řešení problému hledal u výpravčího, který mu však odvětil „Ano, to se stává. Běžte si prosím sednout do tam toho vagónu přichystaného pro tyto situace.“ S mírným zmatením se tam tedy přemístil, jeho zmatení však rychle přešlo do pobouření. Oba jsme si zakoupili jízdenky do druhé třídy typu standard, kolega však byl konfrontován třídou pocitově spadající i níže než low-cost, kde největší poskytovaný luxus byl pravděpodobně věšák na oblečení přímo nad sedadlem u okna. Třída také neposkytovala žádnou obsluhu a nebyla vybavena žádnými zásuvkami. Jediným štěstím pro něj alespoň bylo, že vagón nebyl nikterak přeplněn. Pokud však byl tento vagón skutečně přistaven specificky pro nahrazení neexistujících sedadel, byl v něm až alarmující počet cestujících, kterým nemálokrát z úst uteklo nějaké to nepěkné slůvko. Já se jim vlastně vůbec nedivím. Třešničkou na dortu bylo následné hlášení výpravčího, který se zcela klidným hlasem cestujícím tohoto oddílu omlouval a následně sdělil odkaz na webovou stránku dopravce, kde mohou podávat stížnosti. Je fajn, že zaměstnanci dopravce projevili alespoň nějakou sebereflexi. Celkově cesta tímto spojem zabrala přibližně dvě a půl hodiny.

Když jsme měli tuto frustrující epizodu za sebou, doufali jsme, že cesta z Krakova do Bohumína bude bez komplikací. Tentokrát jsme si dokonce mohli vybrat místa sami, a tak jsme předpokládali, že si pohodlně sedneme a dobijeme si naše zařízení na zbytek cesty. Ani tentokrát to ale nevyšlo, jelikož náš vagón nebyl připojen k soupravě. Výsledkem bylo, že jsme neměli místa ani jeden. Naštěstí vlak nebyl přeplněný a tak nám průvodčí doporučil, ať si sedneme, kam chceme. Bohužel šlo o starší typ vagónu bez zásuvek, takže jsme si ani tentokrát nemohli dobít téměř vybité telefony.

Naštěstí poslední úsek Bohumín–Brno vlakem od RegioJet proběhl bez větších komplikací, i když kapacita vlaku byla téměř plná. Dokonce i objednávání občerstvení přes aplikaci, které občas bývá nespolehlivé, tentokrát fungovalo bez problémů a po celodenních nervech jsme se tak večer konečně dostali zpět do Brna.

Aplikaci IDOS běžně využívám a oceňuji možnost zakoupení jízdenek online. Nerozumím ale tomu, proč systém nabízí rezervace na místa, která na konkrétní trase vůbec neexistují a do soupravy se připojují až později, kdy už z vlaku dávno vystoupíme.

Bc. Filip Houdek, Bc. David Kračman

Ilustrační foto: Jan Buchta