Hana Dostálová vzpomíná na příhodu ve výtahu, spojenou s historií jednoho domu

Co my se za ‚totáče’ vlakem nacestovali!! Jasně, byli jsme mladí a ledacos jsme vydrželi: např. před Vánocemi jsme každoročně, a to i několikrát za sezonu, jezdili na nákupy do východního Berlína: ve čtvrtek jsme v zaměstnání spíše skončili a po 13. hodině už rychlíkem Bečva přes půl republiky frčeli do Prahy, do Berlína pak v noci pokračovali lehátky a druhý den (ne)vyspaní jsme od rána jak diví nakupovali (např. ta půlkilová balení mandlí a rozinek jsme odtud vozili už tehdy). Večer po 17té jsme se do Prahy zase vraceli a v Hranicích byli pak v sobotu ráno. Zpočátku jsme jezdili jen do blízkých Drážďan či Lipska, ale obě města bývala houfně zaplněna Čechy. A tak jsme si cestu brzy natáhli až do Berlína – jako město býval už v tom adventním čase překrásně (!!) nazdoben – a každé podlaží obchodních domů bylo velice elegantně naaranžováno – na každém patře byla dominantní vždy jiná a jediná barva (např. zelená, o patro níž pak zlatá atd). Ano, spojili jsme vlastně příjemné s užitečným. U nás se na takovou předvánoční výzdobu až tak nedrželo, proto mi v paměti zůstala!!

Později jsme vlakem absolvovali i různě kombinované zájezdy organizované podnikem MTH. Mnohokrát to byly cesty sice jen do sousedních států = často to bylo Rakousko nebo Německo či až do Itálie a přes Německo jsme se pak vraceli. Tam jsme měnili rakouské šilinky a italské liry za německé marky (1 marka NDR = 3Kč) a nakupovali, protože ve východním Německu bylo nejlevněji. Jindy jsme cestovali přes Německo až do Francie, dokonce až do Andorry na hranicích se Španělskem. Vzpomínám si, že vagón ČSD ale musel být v mnoha železničních stanicích ‚přepřahán‘ a to jen do vlaků nižších rychlostí, kterou právě náš vůz splňoval, abychom pak mohli pokračovat dál….
Ti odvážnější, a byla to parta mých mužských kolegů, se vydala dokonce až za Severní polární kruh – odtud si pak každý účastník dovezl certifikát, do kterého potřeboval vepsat už jen své jméno…. To byla práce zase pro mě. A necelého půl roku před Listopadem, v červnu 1989, uspořádal náš podnik další výlet vlakem. Opět to bylo Rakousko, Itálie a přes Německo zpět – vždy dvě noci ve vlaku, třetí pak v hotelu na cestě.
Jednou z posledních zastávek v Německu bylo přístavní město Hamburk. Hned po ubytování na hotelu na mě padá únava a po krátkém odpočinku se na balkóně pokoje rozhlížím a hledám stěžejní bod – je jím sousední Operettenhaus. Do města vyrážím sama a počítám, že svou lámanou němčinou (u velmi hodné učitelky ZDŠ nepovinný předmět) se domluvím. Moc nerozumím, co mi kdo říká, a já německá slova jen sekám. Jak říkám: Ich spreche schlecht und wenig Deutsch. Jednou z dominant přístavního města je kostel sv. Michaela. Vcházím… a tou cihlovou stavbou šlapu nahoru po schodech na vyhlídku. Cesta je dost ponurá a já si uvědomuji, že vlastně nikdo ani neví, kde jsem, mobily ještě nebyly. Shora kostelní věže si rozlehlý přístav Hamburk prohlížím, ale zpáteční cestu už volím raději výtahem, i když vím, že dětem v rodině dovezu o jakousi kvalitní čokoládu méně…
V kabince výtahu čekají jen dvě a ode mě starší ženy – asi 50letá a s ní o generaci starší paní s šedivým drdolem. Z peněženky začínám dolovat feniky a vnímám, že na mě obě dámy mluví, ale nerozumím jim, a tak se rozmáchnu a širokým gestem jim vysvětluji: Ich bin Tschechisch turist. Ta starší se mě ale váhavě zeptá: Prag? A já – nicht, Ostrava = Morava!!! A ona mi teď začíná něco povídat: Ich bin Kinder (když byla dítě…)…. Teplice nad Bečvou. Ztuhnu!!! Teplice nad Bečvou, mein Haus – křičím!!! Ale ona pokračuje – vila Milča, Ostravanka, Moravanka… jsem v šoku!!! Vila Milča mein Haus – dojatě si dávám ruku na srdce a do dlaně kreslím kříž – v našem bytě prý snad byla ošetřovna Červeného kříže, za války byly totiž v budovách celých lázní rozmístěny Kinderlandverschickung KLV, ’jakési ozdravné tábory‘ pro německé děti. Jméno poslední budovy paní popletla a tak jí připomínám další = vila Vlasta, Sokolovo. A ona reaguje – vila Vlasta = mein Bruder (bratr). Na Sokolovo se nechytá a já si mnohem později uvědomila, že lázeňský hotel se za války jmenoval Klíč. Následně se s oběma dámami loučím a pokračuji městem dále s tím, že nebude dobré chlubit se touto příhodou, kterou jsem právě úplnou náhodou zažila, abych ještě na hranicích neměla nějaké problémy. Svěřila jsem se až doma.
Uběhl rok….a přišlo léto roku 1990. Na zahrádce před domem pracuje maminka, když najednou slyší němčinu a vidí skupinku 15 či 20 starších turistů, jak se okolo domu, kde bydlíme, prochází a okukují i okolí. Vidí i onu ženu s drdolem a ta si ji také velmi dlouze prohlíží, maminčinu podobu jsem zdědila.
Když jsem přišla ze zaměstnání, maminka se mi se svým dopoledním zážitkem svěřuje a spolu se shodujeme na tom, že jsem v oné paní v tom hamburském výtahu probudila vzpomínky a protože pak padla železná opona, rozjela se k nám nejen ona, ale stáhla i své vrstevníky aby si všichni znovu prohlídli místa, kde strávili určitý úsek svého dětství či dospívání a společně zavzpomínali. Je ale přece jen krásné, že i po tolika letech byli spolu všichni v kontaktu!!
A já bilancuji – kdybych neabsolvovala v r. 1989 ještě poslední měsíce ‚totality‘ tento poslední výlet vlakem, nestala by se ani zmíněná událost a samozřejmě by určitě nedošlo ani k žádným ‚následkům‘. Jak říkám – holt, náhoda je…..
A už jen pro úplnost dodávám, že tehdy vila Milča (dnes – penzion Tereza) – zažila krátce po 21. srpnu 1968 na protějším parkovišti (tehdy jen zatravněný plácek bez pavilonu s kyselkou) po celém jeho obvodu zase dočasné ‚parkování‘ asi deseti ruských tanků. A fotit je? Zcela nemožné!! A opět pak na stejném místě – avšak mnohem později, 7. května 1994 přistál vládní vrtulník (viz dvě přefocená papírová fota), protože v lázních Teplicích nad Bečvou se v tu dobu pod taktovkou Václava Klause st. konal summit ODS.
Od té doby uběhlo moře let (vždyť hranice ČR jsou otevřeny už 34 roků), doba se změnila, my zestárli, zato možností k cestování vlakem za hranice České republiky je dnes daleko více!! Cesty jsou mnohem kvalitnější, samozřejmě, že nepostrádají ani komfort na úrovni!! Prostě – vlaky odjakživa jezdily, jezdí a jezdit budou!!! To jen ten stejný dům (po několika zatepleních) stojí, ale pamatuje toho pořád daleko víc než my….
Hana Dostálová