Pokud jsme při posledním toulání po Čechách slibovali ticho lesních cest a pěšiny, vinoucí se nahoru a dolů podél skal, skalních roklí a strží, tak pro náš dnešní výlet platí to samé. Zájemci mohou dnešní trasu nastudovat na mapě KČT č. 15 „Máchův kraj“. V úterý 14. 6. před osmou hodinou ráno vystupujeme ve stanici Zákupy Božíkov ze soupravy RegioNova Českých drah, a. s., jedoucí z Děčína do Liberce. Oproti našim zvyklostem, musíme si dnes před „startem“ odpustit posezení nad šálkem kávy. Jednak v Zákupech není kde a navíc bychom se museli vracet cca kilometr do městečka. Proto jsme si raději hned na nádraží v Děčíně koupili do kelímku „kávu s sebou“.
Dnes máme před sebou (aniž bychom to v tuto chvíli tušili) 25,5 km chůze do cíle v Doksech. První část cesty vede po poměrně frekventované silnici, vedoucí ze Zákup do Jestřebí. Tato část (necelé 3 km) není značena a jdeme stále po silnici. Konečně u Brennského Mlýna, kde po mostě přecházíme řeku Ploučnici, opouštíme silnici a odbočujeme vlevo. Začíná zde žluté turistické značení. Cesta se ihned noří do lesa a my vstupujeme do CHKO Kokořínsko-Máchův kraj. Okolní borové lesy nás pohltí i se svou charakteristickou vůní pryskyřice. A tak dýcháme z plných plic, aby se nám roztáhly hrudní košíčky (jak by pravil pan Lavička z filmu Na samotě u lesa). Po písčitých cestách se zde šlape opravdu pohodlně a tak první kilometry cesty ubíhají příjemně. Po chvíli přicházíme k rozcestníku na Hradčanskou cestu a stále sledujeme žluté značky. U rozcestníku Pod Jelením vrchem (319,8 m) žluté značení končí a my pokračujeme po zelené.
Vyplatí se udělat zde malou odbočku po zelené k jeskyni „Psí kostel“, což je zvláštní typ jeskyně. Jedná se spíše o velkou skálu, podepřenou na několika místech přírodními pískovcovými sloupy. Na první pohled je znát, že se zde asi často „kempuje“. Ostatně i v minulosti se zde prý ukrývali rozliční pobertové, zloději a vojenští dezertéři. Zelená značka nás odtud vede ještě o kus dál (300 m) k místu, kde v lese objevujeme skalní bránu. Něco na způsob známé Pravčické brány, ovšem v mnohem menším měřítku. Brána má na šířku asi 4,5 metrů a na výšku 2 - 5 metrů. Pěkné místo využíváme k malé svačině a trochu oddychu. Poté se musíme vrátit opět k rozcestníku Pod Jelením vrchem. V opačném případě bychom po zelené značce došli do Provodína a k železniční stanici Jestřebí.
Pokračujeme po zelené až k místu, kde se zelená napojuje na modrou trasu. Oproti mapě to ale není u rozcestníku Nad Kraví roklí, ale mnohem níž. Od tohoto místa pro změnu sledujeme až do Starých Splavů modré značky. Jsme v prostoru Hradčanských stěn s tajemnými roklemi a mnohými bizarními skalními útvary. Jedná se o rozeklanou pískovcovou plošinu, která byla součástí vojenského újezdu Ralsko. Kousek odtud je možno z Hradčanské vyhlídky zahlédnout kus stejnojmenné obce i plochu bývalého vojenského letiště. Od roku 2014 je tento prostor součástí CHKO Kokořínsko - Máchův kraj. Podle modrého značení stoupáme pomalu Kraví roklí, až se dostaneme k místu, kde se původně modré značení spojovalo se zeleným. Cesta posléze klesá Měděným dolem. Bohužel i zde se setkáváme s výsledky intenzivní těžby dřeva. Cesta, ukrytá kdysi v hlubokém lese, vede dnes holým údolím. Od rozcestníku Dlouhá rokle (301 m) nás pro změnu čeká opět stoupání. Procházíme částí národní přírodní rezervace Břehyně - Pecopala. Co chvíli musíme přelézat mohutné kmeny buků, ležících přes cestu. Pěšina se stále kroutí nesčetným zákruty nahoru a dolů. Jsme v nejodlehlejším úseku dnešní cesty napříč Hradčanskými bučinami, kolem nás labyrint roklí a hlubokých strží. Ideální místo pro toho, kdo vyhledává samotu. Postupně se dostáváme k nejvyššímu bodu naší dnešní cesty u Popelového hřebene (400,7 m). Přicházíme na širokou „Dělovou cestu“. Její název pochází údajně od přesunů děl a vojenské techniky na konci 18. stol. Po „Dělové cestě“ pokračujeme za mírného klesání asi 1 km, nežli modré značky odbočí vlevo. Místy se nám již také otevírají výhledy na hladinu Máchova jezera, vlnící se víc jak sto výškových metrů pod námi. Čeká nás poměrně prudké klesání Velkou Kraví roklí a po několika minutách jsme u Máchova jezera.
Máchovo Jezero (Velký Dokeský rybník) vzniklo v pánvi Robečského potoka již kolem roku 1272. V roce 1366 jej nechal obnovit císař Karel IV. Rybník měl původně rozlohu až 350 ha, dnes zhruba 284 ha. Jedná se o největší severočeský rybník (a šestý v ČR). Jeho vody zadržuje 130 m dlouhá a 10 m vysoká hráz u Starých Splavů. Jedná se o oblíbené rekreační místo (až 30 000 lidí denně). Ve Starých Splavech se modré značení napojuje na červenou „Máchovu cestu“ (vede až do Mělníka). My po 22,77 kilometrech chůze vítáme možnost posezení v místní cukrárně „U Týlů“ konečně u šálku kávy s nezbytným zákuskem. Před sebou máme již jen poslední kousek cesty ze Splavů do Doks. Po „Máchově cestě“, procházející zde vilovou čtvrtí a kolem rozličných rekreačních objektů. Na rozdíl od sousedních Doks mají Staré Splavy spíše klidnější charakter, i když v rekreační sezóně je zde na náš vkus asi až příliš živo. Cesta kopíruje železniční trať č. 080 a po pár minutách přecházíme most přes trať a jsme na nádraží v Doksech. Zde, v nádražním restaurantu, naše dnešní putování končí. Symbolicky nad orosenou sklenkou tuzemského zlatavého moku. K přesunu do České Lípy využíváme rychlíku společnosti Arriva a dále pak už jedem s vlaky Českých drah, a. s. Tak opět, Dobro došli, vážení.
Přeju Vám, i Vašim dětem, pěkný den.
A. K. Kýzl
