od Miroslava Zikmunda
Když jsem byl druhého dubna posledním spolucestujícím v „posledním“ vlaku z Prahy do Tábora EC 331 jedoucím po původní trase Dráhy císaře Františka Josefa mezi stanicemi Votice a dnes pouze zastávkou Sudoměřice u Tábora, bylo nad slunce jasnější, že musím být rovněž posledním cestujícím v prvním vlaku jedoucím v „nové stopě“ trati.
Sedl jsem na špek
Přiznávám, že jsem sedl na špek Českým drahám. Ty totiž v „Mimořádnostech …“ týkajících se trati 220 informovaly o odchylkách pro den 30. 6. 2022, cituji : „Vlak IC 545 je v úseku Praha hlavní nádraží – Tábor veden v odlišné časové poloze jako Ex 90545 a v úseku Olbramovice – Chotoviny jede souběžně s vlakem spoj náhradní autobusové dopravy. Vlak z důvodu čekání na autobusy náhradní autobusové dopravy mimořádně zastavuje ve stanici Chotoviny.
Vlak R 700, EC 336, R 733, R 735 a R 737 v úseku Olbramovice – Chotoviny / Tábor jedou souběžně s autobusy náhradní dopravy. Ve stanici Chotoviny, resp. Olbramovice vlaky čekají na příjezd autobusů náhradní dopravy.“
(Pokud by někdo hodlal tuto informaci zpochybnit, mám snímek webu ČD stažen a uložen ….)
Neboli – pro absolventa základní školy pochopitelná informace, že prvním po výluce vlakem bude vlak 545/90545.
Tudíž jsem se na tento vlak vypravil. Nebyl prvním – navzdory informacím ČD všechny v textu uvedené vlaky byly nahrazeny mezi Olbramovicemi a Chotovinami autobusem. Čili cestující byli – slušně řečeno – mystifikováni.
O tom, že NAD bude trvat, MUSEL PŘECE NĚKDO VĚDĚT a ten někdo měl zavádějící informace smazat…
No nic, stalo se – ale lze mít důvěru k těmto informacím? Namátkou jsem se podíval kolem 23.00 h na „aktuální“ informace ohledně mimořádné události na trati 171 u Zadní Třebaně a provozních opatřeních na následující den … no nic moc. V pět ráno tam byla informace o odřeknutých vlacích…, takže ten, kdo usínal s vědomím, že ranní vlak do Mnichova pojede – třebas Prokopským údolím nebo NAD BUS byl ráno na hlavním nádraží nemile překvapen.
Já jsem nemile překvapen nebyl, vlak 331 alias 91331 jel jako první z Prahy po nové trase do Tábora. Pravda, v opačném směru prvním nebyl, ale nelze stíhat vše. Pokud by 331 zastavoval v Benešově, tak bych akceptoval noční bivak a jízdu vlakem 734 buď z Tábora, nebo Českých Budějovic.
A jedeme
V čele vlaku - milé překvapení - lok 362 052-3 (bývalá pražská 363 052). Na hlavním nádraží se ještě zdravím s výpravou přátel jedoucích na zahraniční železničně cestovatelský okruh.
Z Edenu do Zahradního Města souběžně s panťákem 9105 (Nymburk - Říčany) a za Hostivaří „plnou parou vpřed“.
V Benešově kratičké zastavení, na lokomotivu nastupuje pilot. Za Olbramovicemi se přesunuji na zadní plošinu posledního vozu - jsem tedy opravdu posledním cestujícím - z něhož mohu sledovat novou trať. Z Olbramovic do Votice a až do nové stanice Červený Újezd jízda po traťové koleji číslo 2, první kolej ještě není hotová, na některých místech není položena kolej. Za Voticemi se mění kilometráž a staničníkem 111,6 následuje staničník 114,7 (od Českých Velenic). Při zpáteční cestě stačím postřehnout, že na staničníku jsou další číslíčka vyjadřující „skok kilometráže“ (čerpám z jiných dat - 111,806 = 114,700).
A nastává cíl dnešní cesty:
Votice 6:40 + 3, Heřmaničky (zastávka) 6.45 + 3, Ješetice (zastávka) 6:47 + 3, Červený Újezd u Votic 6:49 + 3 (zastávka je předsazena kolejišti stanice) na táborském zhlaví přejíždíme na traťovou kolej číslo 1, výhybky – světe nediv se bez pohyblivých srdcovek, na rozdíl od výhyben mezi Prahou a Kolínem…, Střezimíř (zastávka) 6:54 +3, Mezno 6:55 + 2, Sudoměřice 6:57 + 2, Tábor 7:03 - 15.
Divné? Jistě, ale tohle je „dnes“ u všech Jižních expresů.
V Táboře se přesunuji na třetí nástupiště v očekávání IC 540 Budvar.
Při zpáteční cestě se snažím pohledem vysledovat původní trasu. Daří se to jen místy, mnohde proběhly rozsáhlé terénní úpravy a těleso trati je zasypáno do úrovně terénu…
Paradoxně na několika místech působí vzdálenostní upozorňovadla na silnici přes někdejšími železničními přejezdy.
Do Prahy se třemi minutami a čeká na mne další šichta - Pendolinem Prokopským údolím.
Miroslav Zikmund