Miroslav Zikmund popisuje martýrium s vytvořením nového loga Českých drah v roce 1993

Rozpadem federálního státu a zánikem společného železničního podniku ČSD k půlnoci 31. 12. 1992 přestalo být aktuální oválné logo ČSD. Slovenský nástupnický podnik - tehdy unitární Železnice Slovenské republiky to měly relativně snadné. Naproti tomu u českého nástupnického dopravce, Českých drah se dalo logo ČSD i nadále využívat jako zkratka „ČeSké Dráhy“. Nově nastoupivší ministr dopravy, PhDr. Jan Stráský se pokusil při jednání v Bratislavě tuto teorii obhájit, leč neuspěl. Jako pracovník „generálního ředitelství ČD“ zařazený do „Kanceláře ředitele“ v pozici tiskového mluvčího ČD - s povinností vykonávat i jiné činnosti podle pokynů zaměstnavatele - dostal jsem za úkol toto, dnešní terminologií, „projektově zmanažerovat“. Po konzultaci s nejbližším šéfem jsme se shodli na veřejné soutěži, aniž bychom měli reálnější představu, jak to udělat. Pokyn, „abych to nějak udělal“, mi byl sympatický od dob působení v lokomotivním depu - kdy nás takto úkoloval provozní náměstek, jehož jsem si pro jeho profesní vystupování a velkorysost velmi vážil, a dodnes na něj v dobrém vzpomínám. V dnešní době takový profesní formát chybí…

Navštívil jsem tehdejšího ředitele právního odboru JUDr. Jana Plocka - co s tím? Měl jsem „něco“ napsat, podle svých nejlepších představ a pak jsme tomu dali „nějaký“ právní rámec. Součástí zadání byla také odměna „vítězům“. Jako „velký skrblík“ jsem se držel silně při zemi, takže odměna za první místo byla úžasných 45 000, za druhé místo 30 tisíc, za třetí 15 tisíc, čtvrté 10 a páté 5 tisíc. Suma sumárum 100 tisíc… V roce 1993 přece jen docela slušný peníz za „nějakou“ kresbičku… Termín odevzdání návrhů byl 31. 3. 1993 (datum jsem stanovil sám…), aniž bych (kdokoli) mohl tušit, co se den předtím odehraje.
S odstupem tří desítek let - laskavý čtenář promine - si detailně nepamatuji, jak byla soutěž inzerována - s jistotou v Obzoru, Zájmech strojvůdce a Železničáři, či spíše - pokud ještě existovaly regionální, tak v nich. Opravdu se nepamatuji. Časem se mi v kanceláři začaly hromadit obálky s návrhy, označené „nějakou“ značkou a součástí podmínek byla zalepená obálka označená shodnou značkou a údaji autora…
30. března 1993 oznámil na tiskovce vlády (kam se v té době dalo chodit v podstatě volně, do „presenčky“ se napsalo jméno a „redakce“ - aniž to kdo - alespoň dle OP kontroloval) Václav Klaus šokující informaci. S účinností ke dni 31. 3. je z funkce zmocněnce vlády pro řízení ČD odvolán ing. Jaromír Kunst, ke dni 1. 4. je jmenován do funkce prvního náměstka zmocněnce vlády a do funkce zmocněnce vlády je jmenován PhDr. Jan Stráský, ministr dopravy… na dobu do 30. 6. 1993. Což samozřejmě „hodilo vidle“ do vyhodnocování soutěže - upřímně řečeno, neměl jsem ani ponětí, jak TO udělat. „Dočasný“ Nejvyšší pan železničář se diplomaticky tohoto ošemetného úkolu, resp. ustanovení nějaké hodnotící komise, zřekl s tím, že to udělá až nově jmenované vedení ČD, v rámci přechodu na divizionální způsob řízení, což se stane 1. 7. 1993… V průběhu května se začali ozývat někteří účastníci s dotazem, na vyhlášení výsledků… Nastalo martyrium posílání omluvné šablonovité odpovědi s odkazem na stanovisko pana ministra / zmocněnce, s tím, že dopisy mám podepisovat svým jménem a funkcí…
A nastal 1. červenec 1993. PhDr. Jan Stráský jmenoval nové vedení = zmocněnce vlády, jediného náměstka, vrchní ředitele tří divizí, ředitele odborů. První porada kompletního vedení, jíž jsem byl přítomen, začala řešit nezbytné věci. Mimo jiné padla zmínka o nutnosti řešit logo ČD. Přihlásil jsem se o slovo, jako ve škole, a sdělil přítomnému plénu, že v mé kanceláři je již tři měsíce „problém vyřešen“ stohem obálek s návrhy, termín vyhodnocení je několik měsíců prošvihnutý, protože pan ministr…, tudíž je třeba ustanovit komisi, která provede vyhodnocení návrhů. Následně byl šéfem „ad hoc“ ustavené komise jmenován ing. Jiří Mandík, vrchní ředitel Divize majetkového podnikání a privatizace. Scházeli jsme se jednou týdně, zpravidla po pravidelné poradě vedení. Hodnocení návrhů se dělalo tak, že návrh obdrževší většinu hlasů postupoval do dalšího kola „za týden“. Autoři vyřazených návrhů byli obesláni šablonovitým dopisem vážená paní / vážený pane… váš návrh nebyl přijat… děkuji za účast, s pozdravem… Tímto způsobem se dospělo do finále v září 1993, kde se rozhodovalo o posledních dvou, resp. v semifinále o třech návrzích…
S odstupem let mohu prozradit, že v případě vítězného návrhu jsem „byl nucen“ porušit stanovená pravidla - rozlepil jsem obálku se jménem vítězného autora. Důvod byl prostý… nechtěl jsem, aby se TO autor dozvěděl ze sdělovacích prostředků. Vyhlášení vítěze mělo být veřejné, na tiskovce vedení… V dané době ještě existovaly tištěné telefonní seznamy s adresou účastníka, takže jsem tam autora našel a telefonicky informoval o úspěchu v soutěži, s tím, že bude písemně vyrozuměn a pozván k projednání záležitostí týkajících se užití díla z hlediska autorského zákona…
To se skutečně stalo, s autorem bylo smluvně dohodnuto barevné provedení - modrá/bílý podklad, bílá/modrý nebo černý podklad, černá/bílý podklad, ve spojení s textem používání bezpatkové helvetiky (varianta počítačový font Arial). Dále dopracování uměleckého ztvárnění návrhu autorem do podoby technického výkresu s kótami, aby bylo možné vyrobit raznici, šablonu pro tisk atd. Na užití díla uzavřena licenční smlouva… a stanovena odměna. Dvojnásobek odměny za vítězný návrh, k tomu 10 tisíc za vyhotovení technického výkresu. Suma sumárum jedno sto tisíc. Společně s odměnami za prvních pět míst ve finančním vyjádření 200 tisíc… Kolik by to bylo dnes??? Náklady na poštovné, papír, obálky a toner do tiskárny se nepočítají.
Kdo byl autorem? Profesionální výtvarník pan Gustav Šeďa.
Miroslav Zikmund