Miroslav Zikmund popisuje výlet česko-rakouskou krajinou z Horního Dvořiště do Vyššího Brodu
Nejbližší ŽST tomuto místu je Horní Dvořiště (HD) nacházející se v osadě Český Heršlák, součásti obce HD. Od okamžiku projíždění vlaků EC touto stanicí se dostupnost této stanice, coby turistického výchozího bodu zhoršila. Totéž ovšem platí i o České Kubici, kam se lze dostat „vlakmo“ jen v sobotu a neděli dvěma páry spojů. Na rozdíl od začátku „devadesátek“, kdy se železné opony zbavené pohraničí Šumavy stalo dostupným nočním vlakem 8201, v němž se člověk vyspal, s možností orazit si v Č. Budějovicích, v HD byl turista +/- ve čtvrt na osm… obdobně byly dostupné ŽST na trati do Volar, Nové Údolí nevyjímaje.
V současnosti se dostane turista do HD v úžasných 10:59. ECčko zastavující v Rybníce projede v HD, resp. zastaví „z dopravních důvodů“ na křižování o dvě hodiny dříve… naivní je představa o spojení autobusem. V horším případě se cestující od vlaku v 10:59 potká s autobusem „na návsi“.
V současnosti je sice možné dojet z Prahy do HD v sedm ráno, leč s tříhodinovým pobytem v Táboře, s uzavřenými prostorami pro cestující, pak hodina v ČB.
K nejjižnějšímu bodu je to něco málo přes 11 km, dle plánovače mapy.cz za 3.12 hod. Teoreticky, s vyplazeným jazykem tam a zpět 22 a něco km, za 6,5 hodiny. „Poslední“ spojení z HD v 18:45 = závod s časem v limitu 7.45 hod, po lesních a polních cestách - částečně bývalé signálky s rozpadajícím se povrchem, „hore / dole kopcom“, bez rezervy na občerstvovací pauzu, seznámení se s obsahem informačních panelů připomínajících zlo páchané vůči těm, kteří se pokusili překročit železnou oponu.
Děkuji, takové „závody“ jsem dělal „za mlada“, před třemi desítkami let. K údaji vyhledávače mapy.cz přihazuji minimálně hodinu. Tím spíše při chození za letních veder s báglem na zádech, s vodou a něčím k snědku - a navíc nerad chodím po téže trase zpět.
Zprvu jsem uvažoval o nočním bivaku v HD a celodenním pochodu do Vyššího Brodu přes turistický přechod Dürnau - Mnichovice. Suma sumárum cca 26 km za minimálně 7.21. Taky nic moc, sic „poslední spojení“ z klášterního nádraží je nabízeno v půl osmé večer.
„Problém vyřešila“ elektrárna na Lipně v podobě páteční zajímavé exkurze do prostor ELNY. Doporučuji, třeba sledovat na webu, termínů je málo. Je úžasné vidět, co dokázali inženýři před sedmi desítkami let s logaritmickým pravítkem, případně mechanickou kalkulačkou na kličku, kresliči s pauzákovými výkresy a dělníci se sbíječkami, např. při dlabání dvou odpadních tunelů dlouhých přes tři kilometry, do nichž se vejdou vedle sebe dvě nákladní auta. I geodeti odvedli vynikající práci. Odpadní tunely byly raženy „proti sobě“, osová odchylka v místě setkání činila pouhé čtyři centimetry…
Po skončení exkurze jsem odjel do HD a vyrazil na první část cesty do přístřeškového bivaku v bývalé osadě Radvanov.
Spací vadou na kráse byl protivný zvuk četných letadel rušící noční klid pod hvězdnou oblohou a trochu nepříjemné vlhko po odpoledním dešti. Ráno jsem pokračoval k nejjižnějšímu bodu přes turistický přechod Radvanov - Rading.
Kýžené místo - označené kolíkem - se nachází mezi hraničními znaky II/64C a II/64Ö v Radvanovském potoce. Nicméně přístup k… českému nej… je nutný přes rakouské území. Nejdříve přejít hraniční můstek překonávající Rosberský potok kolem znaku II/63-14Ö, dále překročit pomyslnou hraniční čáru vedoucí ke znaku II/63-15.
Poutníkům je k „mání“ je pamětní razítko na řetízku ve skříňce. Kamenný blok vysoký 3 metry a vážící 1,5 tuny musel dopravit jeřáb přes rakouské území, především přes pole.
Po krátkém občerstvení jsem pokračoval v cestě, od přechodu po poměrně slušně udržované cestě. Před osadou Rading je připomínka pobytu švédských vojsk v 17. století „Švédské šance“ se dvěma historickými kanony…
Zatímco české turistické značení je „stručné, jasné, srozumitelné“, o rakouském (a nejen o něm) se to říci nedá. Na webu mapy.cz lze sice najít rakouské turistické značení, včetně barevných tras, nicméně rozcestníky českého turistického typu „text KAM trasa vede a jak je KAM daleko“, chybí. Tu či onde je sloupek osazený množinou tabulek s čísly a šipkami bez konkrétního cíle. K orientaci je třeba „příručka“. Nejlíp jsou na tom číslované cyklotrasy uvedené na mapy.cz, mnohdy evropsky číslované.
Po návratu jsem konfrontoval vyznačené trasy s trasou, jíž jsem prošel. Zjištění je tristní - rakouská vyznačená trasa směrovala v řadě případů strmě „hore kopcom“ polní cestou, podle vyhledávače tras sice kilometricky o něco málo desítek metrů kratší, ale časově to vyšlo stejně, jako po delší, pozvolně stoupající místní komunikaci (s vyznačenou cyklotrasou) spojující roztroušené pohraniční osady, používané i těžkou technikou místních zemědělců.
Podiv vzbuzuje kvalita „polních“ asfaltovaných vozovek, po nichž se báječně jde nebo jede na kolech - je na vyšší úrovni než množiny českých okresek, např. té, po níž jsem šel z Horního Dvořiště.
Příjemným překvapením byla směrovka k přechodu Dürnau - Mnichovice u frekventované hlavní silnice směřující k hraničnímu přechodu Studánky, s poznámkou „pro občany EU“ (kdo to kontroluje???). Nicméně jinde, v místech rozvětvení „polních vozovek“ rozcestník chybí. Je třeba řídit se intuicí.
Zajímavostí je „pohodovost“ zdejších obyvatel. V osadě Affetschlag u domu (spíše statku) vedle vozovky otevřená vrata do garáží, ve vstupních dveřích svazek klíčů… Na zavolání nikdo nereaguje… čekal bych alespoň hlídajícího hafana… chtěl jsem se optat, zda si mohu z vodovodního kohoutu vyvedeného před stavení doplnit vodu.
Šokující byl rakouský poštovní panáček, v sobotním odpoledni autem doručující poštu do schránek… pak se otočil a vrátil… Jaký rozdíl oproti českým poštovním panáčkům a panenkám…
Před osadou Dürnau čeká na poutníka opět velká zelená směrovka k přechodu. Polňačka kousek před hranicí je na rakouském území osazena - pro mne nepochopitelným - betonovým blokem, nijak neoznačeným zužujícím „průjezdný průřez“ pro cyklisty. Nebezpečná past.
Z přechodu je to do Vyššího Brodu sedm kilometrů, převážně zpevněných po lesních cestách v příjemném stínu, kdysi sloužících pohraničníkům. Ze zaniklé obce Mnichovice se jde cca kilometr po okresce vedoucí do Vyššího Brodu. Následuje rozcestník žluté značky - finále „Vyšší Brod klášter ŽST“ 3,5 km - řeklo by se, brnkačka na hodinku chůze. Ve skutečnosti časová pastička.
Žlutá trasa vede sice příjemně „dole kopcom“, leč nebezpečně mezi kořeny smrků, kameny, někde na hraně potoka Menší Vltavice - takže je potřeba dávat pozor kam se dává noha, aby TO, i v pohorách, neskončilo voláním na tísňovou linku 155.
Příjemnější chůze začíná za lávkou u Vodopádů svatého Wolfganga, v místě jíž prochází naučná Opatská stezka I, vedoucí podle Opatského kanálu přivádějícího vodu do Klášterní vodní elektrárny s výkonem 56 kW a průměrnou roční výrobou 300 000 kWh.
Dál je to opravdu pěší brnkačka. Smutný je pohled na bývalý klášterní pivovar…
U mostu k nádražíčku je nástupní místo pro sjíždění Vltavy, zaplněné vodáky… Pak je to pár kroků na nástupiště… Vlak mi ujel o nějakých 5 minut, za hodinu jel další… Teoreticky 16,1 km za 4.32 hodiny, reálně, s pitnými přestávkami a očumováním informačních tabulí za necelých 7 hodin…
Pro srovnání - výlet k nejsevernějšímu bodu u obce Lobendava lze z Prahy a zpět zvládnout za necelých 13 hodin.
Miroslav Zikmund