Po loňském úspěšném výletu parním vláčkem do Oybina jsme (OSŽ Mladá Boleslav a PO Liberec) i na letošní prázdniny připravili výlet pro rodiny, děti i důchodce. Tematicky nás trochu navedl „billboard“ před zámkem v Doksech „Od Valdštenja k Pücklerovi“, propagující turistiku v obou krajinách. Hrabě Arnošt František Waldstein (1821-1904) zanechal svůj otisk na nejkrásnějším nádraží ČR 2017 nejen hraběcí čekárnou, ale má velkou zásluhu na tom, že před 151 lety přijel do města první vlak. Kníže Hermann von Pückler-Muskau (1785 – 1871) zase po sobě zanechal největší anglický park na evropském kontinentě (830 hektarů) a sám velký dobrodruh, cestovatel, spisovatel a milovník života, dobrého jídla a žen - vlakem jezdil taky.

Od Liberce jsme téměř celou cestu mapovali řeku Nisu, a aby nám to lépe ubíhalo, hledali jsme české stopy. V době 30leté války (1618 – 1648) přijala Žitava víc než 1000 rodin českých exulantů, kteří spoluvytvářeli kulturní obraz města. Nedaleký klášter Marienthal byl zase založen českou královnou Kunhutou Štaufskou v roce 1234 a zajímavostí je, že ženský řád cisterciaček zde existuje od té doby nepřetržitě. Pak jsme obdivovali, jak Němci rekultivují krajinu po těžbě uhlí. Bernsdorfské jezero (velké asi jako tři Máchova jezera) začali napouštět v roce 2004 vodou z řeky Nisy – takže vlastně taky vodou z Čech. Dnes je jezero vyhledávaným výletním cílem. Kolem něj je 18 km dlouhá, upravená cyklostezka, vhodná i na in-line brusle. Při průjezdu Goerlitzem nás tematicky strhly filmy, které zde byly natočeny, a holywoodské hvězdy, které byly městem okouzelny, ať už to byl Brad Pitt, Ralph Fiennes, Kate Winsletová, Quentin Tarantino, Nicolas Cage … díky tomu se někdy městu přezdívá „Goerliwood“ a je považováno za největší evropskou filmovou lokalitu.
Trochu jsme odbočili od řeky Nisy a v městečku Niesky zase chytáme krásnou českou stopu, už založení města Moravskými bratřími a pobyt Františka Vladislava Heka (Jiráskova F. L. Věka), který zde překládal do němčiny dílo Jana Ámose Komenského. Objevují se dvojjazyčné tabule – lužická srbština je stále živý jazyk. Kdysi Horní Lužice patřila k zemím Koruny české a v historii pak byly snahy ji s námi znovu spojit, ale kdo ví, jestli by pak jejich kultura nesplynula s naší tak, že by se nezachovala jako v Německu.
Když jsme dorazili do Bad Muskau (srbsky Mužakova), pražilo sluníčko, nebe bylo až kýčovitě modré a zámek se odrážel na hladině umělého jezera Luciensee (pojmenovaném po paní kněžně). Každý z „účastníků zájezdu“ dostal zmrzlinu, která od roku 1836 nese jméno knížete Pücklera. A pak už jsme přijali jeho pozvání… Nádherně je zpracovaná výstava, připomínající život a dílo, lásky a cesty zámeckého pána. V Německu se studovalo muzejnictví na středních školách i za socialismu a na jejich výstavách a akcích je to vidět.
Prohlídka parku a zámku byla individuální, popisky a nahrávky jsou v němčině a polštině, protože řeka Nisa, tvořící hranici, dnes dělí park na německou a polskou část. V parku je prý 50 km cest. Nám, laikům, trochu připomíná Lednicko-valtický areál, ale poučeni zahradním architektem víme, že u nás má k tomuto parku nejblíže zámecký park v Červeném Dvoře. Kníže Pückler budoval park 30 let, začal po svém návratu z Anglie v roce 1815 – tedy v době barokních a rokových zahrad - něco nového, moderního a neobvyklého. Tento „zahradník samouk“, jak se sám nazýval, propojil rostliny a krajinu do uměleckého díla tak, že park je od roku 2004 zapsán do Seznamu dědictví UNESCO. Tehdy to byl největší park Evropy vůbec, ale překročil finanční možnosti knížete a tak v roce 1845 byl nucen panství prodat… Park měl štěstí – i další majitelé pokračují v Pücklerově duchu. Posledním vlastníkem byla rodina von Arnim. Jim je také věnována výstava ve druhém patře zámku – ale trvá do jen do 9. září 2018.
Právě hrabě Herman von Arnim propojil své četné firmy v roce 1895 úzkorozchodnou nákladní železnicí – pouze její první část byla koňská dráha, další parní železnice se rychle rozšiřovala, až dosáhla délky 80 kilometrů. Ovšem v roce 1978 téměř celá zanikla, ale v roce 1992 se ji podařilo částečně obnovit jako muzejní železnici. Dnes je nejdelší úzkokolejkou v Německu s rozchodem kolejí 600 mm. A jejích sedm kilometrů jsme v otevřených vozech projeli. Vláček nám zastavil přímo u muzea lesní železnice (podle jízdního řádu měl tuto zastávku projet, ale „my nádražáci“ spolu kamarádíme) - také muzeum bylo v úterý otevřeno jen pro nás.
Historické lokomotivy, drezíny, vagony a dějiny úzkokolejky byly naším posledním cílem, vlastně posledním cílem bylo pivo Landskron z bufetu na nádraží Waldeisebahn. „Landskron“ je pivo goerlitzské a tak se mi cestou zpátky chtělo vyprávět, o tom, jak za Karla IV. bylo v Praze nejvyhlášenější pivo žitavské, ale to už v autobuse všichni spali...
Květa Slabá

P. S.: My jsme kvůli velkému množství účastníků nakonec objednali autobus, ale celý tento výlet lze podniknout s jízdenkou Euro-Nisa-Ticket, který platí i na zmiňovanou úzkokolejku. Její jízdní řád je na: http://www.waldeisenbahn.de


Právě přítomno: 231 hostů a žádný gestor