Byla to dojemná scéna! Strojvedoucí Honza Černý, který před necelými dvěma lety (v červenci 2015) řídil osudové pendolino, které se na přejezdu ve Studénce srazilo s kamionem převážejícím plechy, se po několika měsících rekonvalescence vrátil do depa. Když s pomocí chodítka stanul na točně u elektrické lokomotivy 141.004-2, zazněl mohutný potlesk, až mráz běhal po zádech. Jaký to pokrok oproti loňsku, kdy zkraje minulého roku přišel i o druhou nohu pod kolenem a postavit se bylo pro něj řadu měsíců tabu. „Když si vzpomenu na dobu, jak jsem stál na jedné noze, a jak mi říkali, že musím tak vydržet stát patnáct minut a usmívat se, aby mi mohli udělat i druhou protézu, tak to určitě pokrok je,“ vyprávěl Honza s úsměvem.

Viditelně odpočatý, pozitivně naladěný, se všemi se zdravil, v doprovodu manželky Jitky se s každým zastavil a prohodil pár slov. „I to břicho mi narostlo, prostě jsem se spravil,“ žertoval. „Je to tím, že se zase tolik nehýbám, na vozíku toho moc nenajezdím, jen doma. Jinak se snažím chodit na chodítku. Moje největší vzdálenost je takových pět set metrů a jsem hotovej, ale i to je pokrok.“
Strojvedoucí Jan Černý byl jedním z 25 strojvedoucích, kteří letos z pražského depa (DKV Praha) odcházejí do důchodu, Honza do invalidního. Ona dojemná scéna dominovala pátečnímu (19. 5. 2017) tradičnímu „točení“ strojvedoucích ve vršovickém depu. A nutno dodat, že Honza si té možnosti náležitě užíval. Vždyť ještě před rokem s potížemi nasedal na vozík a teď už si s chodítkem došel i na točnu pro „diplom“.

„Dělali jsme to vždycky, když byla větší skupina. Teď už máme třetí nebo čtvrtý rok určitý systém – vždy na jaře a ve spolupráci s Federací strojvedoucích,“ popsal Jiří Běhounek, předseda ZO OSŽ v pražském DKV, systém „točení strojvůdců“ ve Vršovicích. „Teď tady máme strojvedoucí, kteří už třeba skončili vloni v listopadu, a pak jsou tady i ti, kteří budou končit letos v létě, takže si ještě nějakou tu šichtu udělají.“
„Točení strojvedoucích“ je jakousi symbolickou tečkou za profesním životem. Však také každý ze strojvedoucích dostal obrovskou pamětní „Dělnickou jednosměrnou jízdenku; Směr: důchod“. Jízdenka platila pouze v den vydání (19. 5. 2017) a na „jedno otočení do cílové stanice Točna“ (forma úhrady: celoživotní dřinou). „Je to společná akce s ČD Cargo (zhruba polovinu z 25 strojvedoucích tvořili členové OSŽ) a s Federací strojvůdců (FS) - oni (FS) udělají tu slávu, vlastní točení, a pak se přejede motůrkem (letos to bylo Bondovkou 854.007-2) na ONJ (Odstavné nádraží Jih), kde zase my (OSŽ) pro ně nachystáme guláš, pivo a muziku,“ doplnil Jiří Běhounek.
Princip „točení“ je jednoduchý: ti, kteří jezdili na motorové trakci, se „točí“ na motorové lokomotivě (letos na „Bardotce“ T 478.1008), a ti, kteří jezdili především na elektrických lokomotivách či elektrických soupravách, se „točí“ na elektrické lokomotivě (letos na „Bobině“ 141.004-2). „Je to dobrovolné a individuální, jak kdo chce, nebo ke které mašince více inklinuje,“ doplnil Jiří Běhounek. „Panťák tady neotočíme, ani pendolino!“. Vyvrcholením je pak společné točení (focení) s parní lokomotivou, tradičně se „Čtyřkolákem“ (434.2186). „Závěrečné točení se vždy dělá na čmoudě, protože má propadlé papíry, tak se aspoň hodí pucvol do komína. Všichni strojvedoucí si nastoupí na rampu, připije se symbolicky nealkoholickým šampaňským a většinou to bývá tak, že kdo má možnost, stiskne houkačku a všechno to kolem houká. Prostě paráda!“
„Poslední točení“ strojvedoucích je tradice stará desítky let, jenže ne všude se udržela až do dnešních dnů. „Pokud mohu mluvit za Prahu, tak tady se to na nějakou dobu přerušilo, koncem osmdesátých a v devadesátých letech se to nedělalo, a když už, tak určitě ne takhle hromadně,“ vzpomíná Jiří Běhounek. „Byly ale i doby, kdy strojvedoucí odjel poslední šichtu, slezl z mašiny a nikdo mu ani neřekl: Děkujeme. Posledních deset let se proto snažíme to změnit a těm klukům aspoň touto formou za práci poděkovat,“ uzavřel Jiří Běhounek.
Michael Mareš