Na konci června odchází dlouholetý funkcionář a oblastní inspektor bezpečnosti a ochrany zdraví při práci Ing. Jan Kubricht do důchodu. Povídali jsme si s ním o jeho práci v OSŽ.

Začnu netradičně, osobní vzpomínkou. Někdy na počátku devadesátých let jsem byl na aktivu v Plzni - prezenční listina byla plná jmen a jen jedno jediné – Jan Kubricht - s titulem. Tehdy nebylo zcela běžné, aby odboráři měli před jménem titul. Jak jste se jako elektroinženýr k odborařině dostal?
Jako vždycky! Natlačily mě do toho ženské ze železniční stanice! Léta jsem s nimi spolupracoval jak na odboru 3 (práce a mzdy), tak později i jako ekonomický náměstek v železniční stanici Plzeň hl. n. V roce 1992, někdy koncem listopadu, to už jsem byl dva roky ve funkci ekonomického náměstka, se ve stanici konaly volby do nového závodního výboru. Předchozí předseda (Dr. Doubek) byl již v důchodovém věku a rozhodl se ze dne na den odejít, takže se honem dělaly volby. Holky z účtárny za mnou přišly a říkaly: ty bys byl dobrým předsedou, kandiduj! A tak jsem do toho šel, volby vyhrál a toho předsedu jsem potom dělal bezmála deset let. Předsedou jsem se stal v době, kdy už jsem byl ve mzdové komisi a z titulu té funkce jsem jezdil i do Prahy. Takže to taková změna zase nebyla.
A pokud jde o to vzdělání, tak si myslím, že předsedové základních organizací (ZO), zejména těch větších, by nějaké vzdělání mít měli. Jednu dobu, když mně někteří vyčítali, že stojím odbory hodně peněz, jsem říkal: tak sem dejte uklízečku a ona vás bude sice stát řádově polovinu, ale také, možná, nevyjedná ani polovinu toho, co jsem s přednostou vyjednal já. Pochopitelně, pokud by tomu nerozuměla, zejména mzdám, ale o co jiného tehdy šlo? Především o mzdy a také o pracovní dobu, dovolenou, přesčasovou práci. To jestli vechtr jde nejdříve hodit pravou výhybku a potom teprve levou, není pro naši činnost tak důležité. Prvořadé vždycky bylo, kolik za to dostane, jakou bude mít pracovní dobu a jak dlouhou bude mít dovolenou. Věci kolem toho byly vždycky to, v čem jsem se uměl pohybovat. Na základě toho, že jsem byl předsedou ve stanici, jsem byl později nominován jak do Ústředí OSŽ tak i do Republikové rady předsedů.

A předpokládám, že tak nějak podobně, na přání žen, jste se stal i jedenáctkovým tajemníkem, respektive tajemníkem plzeňského OROSu (oblastní rada odvětvových sekcí)...
Tam mě zase nasměrovala Jitka Šípková. Když šel po sjezdu (OSŽ) v roce 2001 Vojta Honzík do důchodu, přišla za mnou a řekla: kandiduj na tajemníka (odvětví jedenáct). A tak jsem se stal zprvu jedenáctkovým tajemníkem a poté i OROSovým tajemníkem – takzvaným dvojtajemníkem, to když se slučovaly na OROSech funkce a ztenčoval jejich aparát. V té době jsem byl jediným tajemníkem OROS OSŽ, který měl na starosti, jak OROS, tak i odvětví jedenáct, a to až do doby, než byly OROSy v roce 2005 zrušeny a z nás udělali tajemníky územního orgánu OSŽ pověřené řízením servisního pracoviště OSŽ.

Kdy jste přišel na dráhu?
Na dráhu jsem nastoupil v roce 1979 po dokončení vysoké školy elektrotechnické (obor trakce a energetika). Začínal jsem v Plzni v depu na správkárně, pak jsem přešel na Správu dráhy, a od roku 1990 jsem byl ve stanici, kde jsem se stal následně předsedou ZO OSŽ. V Plzni tehdy byla velká organizace, my jsme tehdy měli i s důchodci k sedmi stům členů.

Pak si vás vybavuji jako vykladače stanov, jako strážce a jakéhosi garanta dokumentu, podle nějž se OSŽ už léta řídí...
Tak tuto funkci jsem zdědil po Jiřím Brunclíkovi, který jako tajemník plzeňského OROSu měl na starosti stanovy. Nejprve jsme upravovali stanovy na sjezdu v roce 2005 v Nymburce, kde jsme je trochu vylepšili, poté jsme upravovali i organizační řád. Na posledním sjezdu (v roce 2013) v Nymburku se už prakticky ve stanovách nic neměnilo.

Kdy a za jakých okolností jste se stal oblastním inspektorem BOZP?
Od roku 2009 (sjezd v Koutech nad Desnou, poznámka autora), kdy skončili odvětvoví tajemníci v regionech coby odborový partner vůči zaměstnavateli, jsem v Plzni zůstal jako územní tajemník, který se po odborové stránce staral o všechny základní organizace v oblasti od Prahy na severo-jiho-západ bez ohledu na odvětví. V té době jsem objížděl všechny základní organizace a kontroloval, zda a jak mají zpracována zásady hospodaření, jak mají udělány rozpočty, jak pořádají členské schůze a schůze výborů, a říkal jim, co dělají špatně a co by měly dělat jinak. Postupně jsem objel všechny ZO a zkontroloval desítky zásad hospodaření a rozpočtů čerpání finančních prostředků ze Sociálního fondu či FKSP. V tom smyslu jsem se těm organizacím snažil pomoci. Když pak v průběhu volebního období Ú – OSŽ zrušilo tajemníky v regionech, stal jsem se v roce 2012 oblastním inspektorem BOZP. Složil jsem státní zkoušku a od 1. 1. 2012 vykonávám tuto funkci již čtvrtým rokem.

Není žádným tajemstvím, že jste si vybral, nebo respektive, že jste se podílel na výběru vašeho nástupce a k 30. červnu odcházíte do důchodu.
Ano. 5. června mi vzniká nárok na důchod a posledního června skutečně odcházím do důchodu.

Můžete prozradit, kdo bude vaším nástupcem?
Kandidátů bylo celkem šest. Komise, jíž jsem byl členem, z nich vybrala Jaroslava Leštinu, výpravčího ze Ševětína, který do funkce nastoupil 1. 5. 2015. Předpokládám, že za ty dva měsíce do konce června spolu objedeme všechny ředitele a přednosty v oblasti Plzeň a České Budějovice a pochopitelně i všechny inspektory BOZP. Stejně tak navštívíme všechny Výbory OSŽ v oblasti (ČD Cargo, ZAP, OŘ, DKV), kde se nový oblastní inspektor rovněž představí odborářům.

Těšíte se do důchodu?
Ale jo, ne že bych tu funkci už nezvládal, ono to není zase tak fyzicky či psychicky náročné, ale svým způsobem se na tu změnu těším. Vezmu auto a budu s vnučkami jezdit po republice. Musím je vzít za slonem do liberecké zoologické zahrady, protože ho v Plzni nemáme.

Co říci závěrem? Nějaké životní moudro...?
Mám pocit, že síla odborů už trochu mizí, že není taková jako dřív. Spousta zaměstnanců si myslí, že to všechno, co dostávají, je zadarmo, a nejsou ochotni pro své výhody a práva něco udělat. Také si mnozí myslí, že když do odborů zprava vrazí korunu, tak zleva musí vypadnout dvě. Na dráze jako by pořád fungoval socialismus, lidé si neuvědomují, co pro ně odbory dělají, a že odbory nejsou spořitelna, ale pojišťovna, která jim kryje záda před „zlým" zaměstnavatelem. Připadá mi, že si lidé práce odborů neváží, že dokud nedostanou pořádně přes ústa, že je nedocení. Ano, jasně, propouštělo se, ne všechny členy jsme dokázali obhájit, ale když už se muselo propouštět, tak lidé vždy dostali na cestu nějaký ten „zlatý padák" – tu doprovodný sociální program, tu zvýšené odstupné.
Pořád ale platí, že jsme se o ty lidi dokázali postarat. Pamatuji, když jsem ještě dělal ve stanici (Plzeň) předsedu ZO, že přišel za mnou nový zaměstnanec a sám se hlásil do odborů. Divil jsem se a on mi říkal: „Dělal jsem u soukromníka a tak už vím, o čem ty odbory jsou. Nejdříve mi slíbil dvacet, ale dostal jsem deset tisíc. Na dovolenou nebyl nárok, a když mi za dva měsíce dlužil výplatu, tak jsem raději odešel." Ale lidé na dráze si toho nedokážou vážit, pořád brblají. Zase stávkovat? Za stovku? Neuvědomují si, že když se před osmnácti lety pět dní stávkovalo, že díky tomu pak byl doprovodný sociální program i fantastická kolektivní smlouva.
I někteří předsedové ZO si stále myslí, že odbory jsou rekreační agentura, která zajišťuje rekreace, zájezdy, lístky do bazénu, do divadla... naopak! Odbory jsou tady pro lidi, a když řeknou, že se to zapíchne, tak se to zapíchne, protože k tomu mají (odbory) určitě důvod. Myslím si, že lidé si toto pořád neuvědomují.

Michael Mareš

Právě přítomno: 354 hostů a žádný gestor