„Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka, jede, jede do dáli…“ ovšem tak jednoduché, jak se zpívá v písni například od skupiny Maxim Turbulenc, to není. O tom, kam a kdy vlaky podle jízdního řádu na železničních tratích řízených jedním ze dvou CDP pojedou, mají na starosti traťoví dispečeři – tedy také zaměstnanci Centrálního dispečerského pracoviště v Praze. Ředitelem tohoto rozsáhlého pracoviště řízení provozu je Ing. Pavel Kolář, který zástupce OSŽ, tajemníka PV SŽ Miroslava Maincla a mě, redaktorku čtrnáctideníku Obzor, provedl pětipatrovou budovou spolu s předsedou základní organizace Pavlem Lněničkou. Ten pracuje na CDP jako traťový dispečer. Ing. Pavel Kolář nás seznámil nejen s provozními a školícími sály, ale i se zázemím pro zaměstnance.

Česká republika má dvě centrální dispečerská pracoviště. První je v Přerově a druhé, mladší, je od února 2016 v provozu právě v Praze. Vzhledem k tomu, že se budova cíleně stavěla pro účely dálkového řízení provozu, byl původní projekt upraven, pokud to bylo možné, na velké dispečerské sály o rozloze 176 m², aby se na velkoplošném zobrazení na čelní stěně sálu dalo přehledně znázornit až 170 km souvislého traťového úseku. Dále se prvotně myslelo na řádné zázemí, kde má každý zaměstnanec přiděleny dvě skříňky na svršky a osobní věci, a může využít odpočinkové prostory v rámci BOZP pro bezpečnostní zrakovou přestávku a nesledovat na monitorech rušný provoz na trati.

Traťový dispečer zastane funkci více dopravních zaměstnanců, než tomu bylo v minulosti při obsazení jednotlivých stanic. Na jednom z řízených úseků má traťový dispečer na starosti až devět stanic. Když si chci představit pracovní místo traťového dispečera, operátora či provozního dispečera, tak mi to trochu připomíná pokoj dnešního teenagera, který má na stole dva monitory, tablet a dva mobily a sleduje vše naráz, a ještě u toho hraje hry. Pro mladé lidi by to tedy mohl být určitý impulz zahájit svou kariéru na pracovišti CDP.

Kurz traťového dispečera trvá dvacet týdnů, kdy nejdříve je samozřejmě potřeba projít psychologickými testy i zdravotní prohlídkou. Vhodné je, aby uchazeč nebyl úplně „z ulice“ a znal aspoň základy „železničářského slangu“. Ideální je již nějaká zkušenost s prací na železnici. Nicméně, i když je zájemce úplný nováček nebo z jiného oboru, má možnost absolvovat uvedený kurz, složit úspěšně teoretickou zkoušku a pak pokračovat na konkrétním pracovišti, kde se připravuje na zkoušku praktickou – tato příprava trvá měsíc až měsíc a půl (to záleží na intenzitě provozu a provozní složitosti výcvikového pracoviště).

V minulosti byli „rekrutováni“ na traťového dispečera pouze zaměstnanci, kteří pracovali na železnici a zastávali funkci výpravčího, znali tak prostředí železnice i přímo na trati. Dnešní traťoví dispečeři, kteří procházejí kurzem na CDP, se do kontaktu s přímým provozem ve stanici dostanou pouze v průběhu výcviku.

Vraťme se ale k jejich pracovní pozici. Na CDP je těchto zaměstnanců stále nedostatek…, ale pokud by měl kdokoliv zájem, není problém se o konkrétních podmínkách přímo na CDP pobavit. Dále, pokud by měl zájemce pocit, že od místa pracoviště bydlí příliš daleko, tak i na to uzavřená podniková kolektivní smlouva pamatuje. Dispečeři pracují ve dvanáctihodinových směnách, proto nedojíždí do práce každý den. Týdenní pracovní doba činí třicet šest hodin. V běžném režimu to je dostatečný časový prostor pro osobní volno i u dojíždějících. Momentálně je na CDP podstav asi dvaceti lidí – je tak stále otevřená cesta ke změně své dosavadní pracovní pozice s možností získání vyššího výdělku.

Podle ředitele Pavla Koláře není problémem ani tzv. pracovně dispečerská fluktuace zaměstnanců, kdy je zaměstnanci CDP na základě jeho požadavku umožněno přejít na bližší pracoviště řízení provozu k místu svého bydliště.

V dispečerských sálech pracují současně traťoví dispečeři, kteří mají k dispozici operátory, a navíc ještě nejen v krizových situacích vypomáhají provozní dispečeři, kteří se svou přítomností na sále částečně posunuli do role v minulosti známých vlakových dispečerů s výhodou okamžité obousměrné komunikace mezi provozním dispečerem a traťovými dispečery.

Vychovat provozního dispečera je složitější proces a posun zaměstnance na tuto pozici vyžaduje znalost práce traťového dispečera. Jde o člověka, který musí být stále nad věcí, musí okamžitě, kreativně a zodpovědně reagovat na anomálie na trati. Navíc má zodpovědnost vůči dopravcům a komunikuje především s jejich dispečerskými aparáty.

Z pohledu zaměstnance Pavel Lněnička zdůraznil, že pracovat na CDP Praha je velmi komfortní – výhody vidí v podpoře pozice traťového dispečera od operátorky, provozního dispečera či záložního dispečera, kdy např. mimořádnosti mohou být řešeny operativně v co nejkratším čase. Naopak jako určitou nevýhodu uvedl, že by uvítal vhodnější odpočinkovou místnost. Chválí si pracovní zázemí, kdy má prostor během své dvanáctihodinové služby zajít na jídlo poskytované přímo v budově CDP, popř. si připravit v denní místnosti vedle dispečerského sálu vlastní občerstvení. Veškeré potřeby a požadavky, které je třeba řešit, jsou tak řešeny v rámci jedné budovy. Jako jedinou svoji nevýhodu vidí v dojíždění do Prahy ze svého 80 km vzdáleného bydliště, a tento hendikep by měl být právě vyvážen vyšším ohodnocením vykonávané práce.

Z pohledu odboráře a předsedy ZO je rád za uzavřenou kolektivní smlouvu, která obsahuje sjednanou pracovní dobu 36 hodin týdně a čistou pracovní dobu 12 hodin, aniž by si zaměstnanec musel obědovou přestávku nahrazovat. Pokud je potřeba napravit nedostatky z hlediska BOZP, je vždy vše v co nejkratším čase odstraněno.

Do budoucna se na CDP Praha plánuje výstavba nového objektu, kde se bude realizovat především řízení provozu na VRT. V této souvislosti se myslí také na potřeby zaměstnanců s realizací vhodnějšího zázemí pro odpočinek, nového prostoru pro stravování a s požadavkem na zkapacitnění parkovacích míst pro automobily a instalaci zařízení pro uložení kol a motocyklů.

Text a foto: Daniela Houdková (autorizováno)