OBZOR ke stažení

Ve věku 102 let, 9 měsíců a 13 dní dojel do cílové životní stanice vlak syna emeritního plzeňského strojvedoucího - Ing. Miroslava Zikmunda - mého otce, v pozdních večerních hodinách 1. prosince 2021. Mám zato, že tatínek mi dal o příjezdu do cílové stanice vědět při návratu z důchodcovského potlachu v nádražce na Smíchově - při vystupování z tramvaje na mne padl divný pocit. Železnici jsem měl od dědečka Antonína, ukončivšího svoji aktivní službu v roce 1943, takříkajíc v DNA...

Narodil se v Plzni, v Úslavské ulici, v železničářské čtvrti Petrohrad, kousek od hlavního nádraží. Na domě je od roku 1999 pamětní deska. Později se rodina přestěhovala do řadového rodinného domu na Slovanské třídě, možná se tady potkával s malým Karlem Gottem žijícím s rodiči v navazující Nepomucké třídě.

Dědečkových železničářských výhod - tehdy jedna volná jízdenka ročně (mimo režijky) - využil s mladším bratrem Josefem pro cestu do nejvýchodnějšího, železnicí dostupného místa Republiky Československé - Jasini. Vzpomínal na to jako na svojí první cestu „do zahraničí“, kdy překročil pomyslnou hraniční čáru u hraničního znaku do tehdejšího Polska, nicméně „do zahraničí“ se dostal ještě o něco dříve, při průjezdu vlaku tehdejší peážní tratí přes Rumunsko - z Teresvy přes Sighetu Marmatiei a Valea Viseulu.

Dalším „osudovým“ železničním milníkem bylo setkání s vlakem v Núbijské poušti při první cestě v roce 1947. Na tom, by nebylo sice nic tak zvláštního, pokud by oběma cestovatelům (Jiří Hanzelka) v kritickém okamžiku, kdy jim docházela na poušti voda, nezachránilo život houkání projíždějícího vlaku jezdícího jen „někdy“ - ukázavšího směr k záchraně...

V Japonsku byl svědkem vzniku první vysokorychlostní tratě na světě - Šinkansenu, do provozu uvedené v roce 1964, krátce před zahájením LOH. Je nanejvýše pravděpodobné, že se - jako zahraniční novináři - zúčastnili některé z předváděcích jízd. Na knižní literární zpracování se „z politických důvodů“ nedostalo, pravděpodobně je obsahují pouze reportážní časopisové zkratky průběžně publikované...

Část cesty po SSSR museli absolvovat po Transsibiřské magistrále vlakem. Ani speciální terénní T 805, se sovětským doprovodem, nebyly schopné územím projet. Takže oba vozy cestovaly na plošinových vozech, výprava s doprovodem (agenti KGB) pak v „salonním“ voze někdejšího maršála Tuchačevského, popraveného jako domnělého zrádce, na Stalinův rozkaz, po zinscenovaném procesu...

Při rozhovoru s redaktorkou MF Dnes - při příležitosti „setin“ - před téměř třemi lety padla nezáludná otázka - cestoval jste s tatínkem vlakem?
Nejdříve jsem odpověděl, že ne, nicméně v mezidobí (do autorizace) jsem si ve vzpomínkách vybavil dvě společné cesty:
První, lůžkovým vozem z tehdejšího Gottwaldova do Prahy, jezdícím historicky na základě požadavku firmy Baťa, aby se představitelé firmy, případně sám pan továrník/majitel, nemuseli trmácet na sedačku v noci či přes den a pak „zbytečně“ platit hotel, když jim ubytovací službu poskytne „hotel na kolech“. Bylo to v souvislosti s pedagogicko-psychologickým vyšetřením, jehož výsledky mne - po základní škole - nasměrovaly na železniční průmyslovku v Břeclavi, a do dědečkových stop…
Zpátky jsme se vraceli letecky do Holešova, souběžně s odpoledním rychlíkem 440 z Prahy vezoucím přímé vozy do Gottwaldova. Akorát to trvalo 3x déle než letadlem...
Třeba připomenout, že v rámci tehdejší „hry na ekonomiku“ stála cesta vlakem 64 Kč + příplatek na lůžkový vůz (každá relace měla svoji cenu, nikoli paušál), v podstatě více než letenka z Prahy do Holešova, přestože čistý let trval hodinu, k tomu cesta na letiště autobusem placeným ČSA „na letenku“, z centra do centra za 2 hodiny - kontroly žádné...
Cesty do Prahy na pracovní jednání byly obvykle kombinovány - tam lůžko, zpátky letadlo.

Druhá „společná“ cesta vlakem se odehrála náhodně - zcela v duchu jeho sloganu „život je přesný součet náhod“. Potkali jsem se na nástupišti u vlaku MEx 131 „Krušnohor“ (M 298.0) na Masarykově nádraží (tehdy Střed). Já jsem jej doprovázel jako vlakvedoucí, on byl cestujícím jedoucím do Karlových Varů...

V době „politické klatby“ využíval vlaku k cestám po archivech při sestavování rodokmenu (případně v kombinaci se autobusem). Harcování autem do rodné Plzně absolvoval jen zcela výjimečně. V pozdějším věku opustil i výhodu železnice a pokud jej někdo „zlomil“ k účasti na nějaké akci, musel zajistit odvoz tam i zpět...

Po 48 létech mohu prozradit, že volňásky nebo poukázky na režijní jízdné, které jsem hojně fasoval jako nadstandardní brigádnickou odměnu (dle Ok 10), coby štiplístek pracující při studiu, za odpracované hodiny, vystavené na jméno Miroslav Zikmund - projížděl sám. Inu Miroslav Zikmund, jako Miroslav Zikmund...

Miroslav Zikmund, spolupracovník redakce
 

Právě přítomno: 217 hostů a žádný gestor